Historický vodovod na Vidouli  geologický, historický a speleologický výzkum
Václav Cílek

Úvod

Historická Praha měla či má několik významných spádových vodovodů, z nichž některé jsou chráněny jako součásti památkových areálů. Jedná se zejména o dnes již pravděpodobně neexistující vodovod z Jezerky na Vyšehrad, ve 30. letech při Plečnikově přestavbě Pražského hradu obnovený Hradní vodovod, v roce 1992 obnovený vodovod Břevnovského kláštera od pramene Vojtěška i při úpravě petřínské stráně částečně rekonstruovaný vodovod Strahovského kláštera (souborně viz Cílek 1995; Řehák et al. 1993). Kromě toho na pražských periferiích existovala celá řada místních vodovodů jako např. vodovod směřující od Mariánského pramene do Malé Chuchle a další (viz Veger 1993).

Situace většiny zmíněných vodovodů je podobná a téměř identické jsou i důvody jejich rekonstrukcí a historických průzkumů. Na špatně propustném, zvrásněném ordovickém podloží diskordantně spočívají vodorovně uložené vrstvy svrchní křídy. Ty propouštějí srážkovou vodu až na nepropustné podloží. Voda využívá nerovností paleoreliéfu a vytéká v pramenných liniích na svazích Petřína, Střešovic, Vidoule a na dalších místech. Tato místa jsou již nejméně od středověku dobře známa a obvykle mnohokrát upravována např. jímacími štolkami. Po odstavení těchto lokálních vodovodů a zapomenutí jejich funkce vytéká voda do svahovin nebo pod základy staveb, atakuje je a způsobuje sesuvy nebo sufoze zemin.

Známé sesuvy petřínské stráně byly způsobeny nekontrolovaným výtokem pramenů do svahovin (Řepka 1968; Němeček 1968, 1970) a podobné příčiny měly i některé další sesuvy a propady zemin např. na Petříně nebo nejnověji na Hradčanském náměstí. Podobně riziková situace existuje i pod pramenem v ulici Na pomezí na východním svahu Vidoule. Ing. Jirásková shromáždila řadu archivních pramenů (Geofond v Praze a Kutné Hoře, PUDIS, Archivy v Třeboni a Českém Krumlově, Archiv Útvaru hl. architekta, Archiv České speleologické společnosti, Státní ústřední archiv), které potvrzují existenci zajímavého, historického spádového vodovodu směřujícího v délce asi 1 km od Vidoule do Jinonického zámečku. Předmětem této práce je zhodnocení vlastních terénních výzkumů oblasti za použití obsáhlého souboru publikovaných i archivních materiálů a vyjádření týkající se životního prostředí této části Prahy, kde zanedbaná péče o podzemní vodu v kombinaci se záměrem vybudování komunikace v geologicky velmi složitém území může vést k opětovné aktivaci sesuvné oblasti a tím i k vážným stavebním problémům.

Tato studie byla vypracovávána v roce 1997. Původně jsem jí nechtěl publikovat, protože nebylo dosaženo hlavního cíle – nalezení štoly historického vodovodu. Jenže vzhledem k výstavbě sídliště pod sv. svahem Vidoule (řada jednání v letech 1996-2000, celá akce není zdaleka ukončena) byla mnohokrát řešena otázka, kudy vést hlavní dopravní komunikaci. Jeden z hlavních návrhů počítal s trasou ulice Na pomezí, která se kryje s částí průběhu jinonického vodovodu. Byl jsem proto několikrát žádán o poskytnutí studie. Nejedná se zde ani tak o samotný historický vodovod a jeho podzemní část, ale o to, komu pod okny budou několik let jezdit naložené nákladní automobily a kudy později povede frekventovaná komunikace do nové zástavby. Tato nová komunikace velmi pravděpodobně sníží kvalitu života ve svém okolí, což se nejspíš odrazí v ceně nemovitostí. V současné době je jedním z řešených problémů začlenění probíhající stavby do krajiny města. Pro velké firmy se totiž spíš vyplatí stavět bez povolení a zaplatit následnou pokutu, než čekat. A teprve pak se řeší otázka, co dělat s již hotovou stavbou či sídlištěm.

Přehled starších výzkumů

Geologickou stavbou zájmového území se již nejméně sto let zabývá řada autorů (viz Frič a Beyer 1902, Velenovský a Vinklář 1926-1931, soupis prací in Ziegler 1994). Ziegler rovněž podává nejnovější geologický profil severního svahu Vidoule. Souhrnnou situaci o pramenech na území Prahy monograficky zpracoval Veger (1994) a pražským podzemím a jeho bibliografií se zabývá Cílek (1995). Důležitou doplňkovou literaturou jsou zejména geologické (1: 25 000, ČGÚ Praha) a hydrologické mapy (1: 200 000, list Praha, 12, ČGÚ, Praha) a jejich vysvětlivky. Nepodařilo se mi nalézt žádné publikované materiály týkající se vodovodu na Vidouli, ale jeho existence je nade vši pochybnost prokázána archivními materiály např. "Seznamem plánů velkostatků Jinonice a Butovice" (Archiv v Českém Krumlově, záznam Schwarzenberské stavební sekce, č. 743,11, 1920) a dalšími dále popsanými materiály. Plán vodovodu byl nalezen teprve nedávno a je uveden na přiloženém obrázku.

Z geologického, případně inženýrsko-geologického hlediska se jihovýchodního svahu Vidoule včetně ulice Na pomezí, kde vystupuje pramenná oblast, týkají celkem čtyři studie, které je vhodné alespoň stručně anotovat:

1. Šolc J. (1970): Podklady pro ÚHA (geologie, hydrologie, sesuvná území, soubor map).

Tato studie dokumentuje směry podzemního odvodňování paralelně s uličkou Mezná. Zachycuje místa sond a vrtů, hranice a mocnosti pokryvných útvarů a podává výsledky rozborů vody. Důležité je, že zachycuje existenci ostrůvků spraší pod ulicí Na pomezí. Spraše s porozitou dosahující až 50 % obj. jsou velmi citlivé na zvlhčení, při kterém dochází ke zhroucení jejich struktury a tečení. Na Proseku jsem byl dvakrát svědkem naklonění rodinného domku a vytvoření trhlin ve zdivu následkem zvlhčení spraší a proto doporučuji tuto záležitost nepodceňovat. Analýzy vod ukazují na síranové vody s obsahem SO4 přes 600 mg/l a tedy na uplatnění peruckého případně i ordovického podloží.

2. Patáková I., Březina B. a Červinka Š. (1988): Inženýrsko-geologický průzkum k ulici Puchmajerova-Na pomezí. PÚDIS č. 311493004906, mapa P-8-2/104.

Jedná se o důležitou studii zásadního významu. Konstatuje upravení svahu Vidoule mocnými vrstvami navážek, existenci pravděpodobné štoly v blízkosti šachtice K14, střední až silný stupeň agresivity spodních vod na beton. Podzemní voda byla zastižena v úrovni 330,8 m. Studie obsahuje popis geologických sond a profil dokumentující proměnlivou (až 8 m) mocnost navážek. Je nutné respektovat závěr autorů hovořící o velmi složitých poměrech jak z geologického hlediska, tak i z hlediska stability. Autoři doporučují před zahájením jakýchkoliv stavebních prací zajištění geologického průzkumu, aby nedošlo k hospodářským škodám.

3. Král J., Biener V. (1994): Vymezení nezastavitelných ploch z hlediska geologie a geomorfologie. ÚHA. Praha.

Tato studie vychází z kritérií ČSN 73 1001 o základových poměrech. Studie dokumentuje potenciální blokové sesuny na Vidouli a to zejména na severní straně svahu. V katalogu sesuvů (Geofond) jsou však sesuvná území zakreslena i nad ulicí Na pomezí.

4. Král J. (1996): Inženýrsko-geologické posouzení území na svahu vrchu Vidoule. Vypracováno pro ing. arch. Z. Polívku. Praha.

Jedná se o pětistránkový posudek, který podává stručnou charakteristiku území a opakovaně upozorňuje na složitou geologickou situaci a možnost případné havárie.

O Jinonickém zámečku existuje obsáhlý soubor německých i českých materiálů uložených v archivech v Třeboni a Českém Krumlově. Ve zdejších archivech se však nedochoval plán historického vodovodu. Ten byl celkem překvapivě a po složitém pátrání nalezen až ve Státním ústředním archivu (ing. Jirásková). Trasa vodovodu respektuje terén, který přímo pod Vidoulí umožňuje vedení pouze podél svahu, tj. podél ulice Na pomezí až ke křižovatce s Karlštejnskou silnicí, kde stávala pumpa. Další průběh vodovodu je zobrazen na obrázku - sleduje přímou trasu do zámečku. Podle zachovaného plánu má štolový průběh pouze střední část vodovodu (na obr.1 silně), úvodní a závěrečná partie je pravděpodobně vedena trubkami s výjimkou dvou jímacích štol pramenné jímky. Na plánu je však zdvojení linií indikující štolu zakresleno mezi body 219 a 24; skutečná situace je neznámá.

Geologická stavba

Geologická stavba je podrobně probrána ve výše uvedených posudcích, takže na tomto místě se soustřeďuji na celkovou charakteristiku, případně na opravy a doplnění dřívějších textů. Podloží Vidoule je ve sledované oblasti tvořeno černými, střípkovitě se rozpadajícími, při povrchu zvětralými ordovickými břidlicemi vinických vrstev. Ty zde vytvářejí plochý, pohřbený paleoreliéf, na němž někdy spočívají přeplavené lateritické zvětraliny (Ziegler 1994). Zvětrání dosahuje hloubky nejméně 1m a na některých místech i více - což je důležité z hlediska případného ukotvení pilotů.

Vinické vrstvy přecházejí do rovněž ordovického letenského (dříve označeno jako záhořanského) souvrství, které je tvořeno hnědými až hnědošedými břidlicemi, které se střídají s kvarcitickými vložkami. Na rozhraní letenských a vinických vrstev je lokálně vyvinuta poloha málo hodnotných železných rud - pelosideritů, které zde byly předmětem opakovaných pokusů o těžbu a to zvláště v 19. století (Čarek 1972). Z tohoto hlediska je podezřelý pomístní název Hutmanka, který může označovat místo staré hutě zpracovávající místní železné rudy.

Na ordovickém podloží leží křídové perucké souvrství. Vidoule představovala klasickou lokalitu nálezů křídových rostlin, takže zdejší profily a to přímo v místech dnešní ulice Na pomezí, jsou velmi dobře popsány (Frič a Beyer 1902, Velenovský a Vinklář 1926-1931). Ještě před postavením silnice uvádí Bouček (Geologické výlety do okolí pražského, vydání z r. 1941, str. 64) tento popis: "Docházíme ke svahu Vidoule. Cesta běží dále k Jinonicím. Na tomto místě jsme zastihli nejspodnější vrstvy křídového útvaru. Jsou to rozpadlé, rezavě žluté železité pískovce a nad nimi asi 1,5 m silná poloha hnědých nebo tmavošedých rozpadavých lupků s množstvím úlomků křídových rostlin ba i hojnými kousky uhlí. Ještě výše jsou žlutavé pískovce s typicky křížovým zvrstvením."

Spodní poloha (tj. nikoli bazální železité pískovce, ale pískovce ležící nad jílovci) pískovců o mocnosti asi 6 m je rozpadavá a příliš se nehodí jako stavební kámen. Naproti tomu vyšší pískovce, náležející již korycanským vrstvám, patřily mezi poměrně vyhledávaný kámen střední kvality, který byl na Vidouli hojně těžen. Těžbou došlo k vytvoření jakési plošiny o šířce až přes 20 m táhnoucí se paralelně s jv. okrajem Vidoule. Lomová činnost po sobě zanechala velký objem odvalů. Odvaly byly sypány směrem po svahu, kde dosáhly mocnosti i přes 8 m. Teprve pod těmito navážkami vystupují svahoviny neznámé mocnosti (2-3 m?) a pod nimi plouživými pohyby postižené podloží.

Kvartérní sedimenty jsou kromě svahovin zastoupeny i písčitými sprašemi, které směrem k plochému údolí Jinonického zámečku přecházejí do dekalcifikovaných žlutohnědých, písčitě-jílovitých zemin.

Otázka starých těžeb

Podle zkušeností z Prosecké plošiny a Petřína můžeme očekávat opakované pokusy o těžbu či prospekci a to i na místech geologicky nevhodných. Jedná se především o doloženou těžbu železných rud (Kratochvíl 1960, Topografická mineralogie Čech III, heslo Jinonice) i uhlí. Čarek (1972) uvádí: "Na jinonickém katastru se hledalo železo i uhlí. Josef Nudera získal 22.3.1805 povolení kutat na pozemcích Jinonic, Motola, Chrášťan a Bílé Hory. Roku 1820 žádal Jan Suchánek se společníky o povolení hledat kamenné uhlí na poli sedláka Václava Maličkého v poloze zvané V hůrkách. Týž rok byly pak povoleny Josefu Sittovi dvě velké míry na Vidoulích při dvoře Cibulka. Ještě v roce 1843 hledal na Vidouli při hranicích motolského statku uhlí Ignác Bittner se společníky. Dokonce zaslal Hornímu soudu v Příbrami vzorek těženého uhlí. Na Vidouli se hledalo také železo, sv. od Stodůlek na západním svahu vedle cesty z Košíř do Stodůlek začal s ražbou důlního díla r. 1846 Jan Bendelmayer. Rovněž známí bratři Kleinovi těžili r. 1846 v Jinonicích železnou rudu jednak na tzv. Punčoše, kde měli důl Vilém, jednak na obecním pastvišti v opuštěném pásmu provalin, tedy snad na nějakém místě starší těžby, kde měli na dole Adolf 2 stopy mocné ložisko hnědele a konečně jim na neurčeném místě náležel důl sv. Jan Nepomucký. Ještě v květnu 1849 žádal Václav Novotný o povolení kutat železnou rudu v rokli nad Vidoulí."

Kromě toho býval na okrajích křídových plošin těžen podzemním způsobem písek na nádobí, posýpání podlah, do pískových mýdel apod. Pozůstatkem takové těžby je dodnes existující "Jeskyně bezdomovců", prostora o délce asi 10 m, šířce 4 m a výšce 2-3 m, ležící v opuštěném lomu nad ulicí Na pomezí.

Hydrologie

Hlavní křídová zvodeň leží v celé Praze na kontaktu nadložních pískovců buď s křídovými jílovci (lupky) nebo jílovitě zvětralým ordovickým podložím. Zde se koncentrují nejdůležitější pražské prameny (Vojtěška, systém Hradního vodovodu, prosecké a střížkovské prameny). Tyto prameny často vytékají do svahovin a sesuvných oblastí, kde na zjílovatělých odlučných plochách vytvářejí druhotné zvodně. Při nedostatečné drenáži nebo v extrémně vlhkých obdobích působí voda jako "mazadlo" a rychlost svahových pohybů se zrychluje.

Podle dokumentace ing. arch. Polívky došlo k narušení již pěti domů (437 v ulici Na pomezí, 442 a dalšího neoznačeného domu v Markově ulici, 177 a 352 v Klikaté ulici) v širokém pruhu, který odpovídá pruhu přirozeného podzemního odvodňování nakreslenému J. Šolcem (1970). Podle zkušeností z Petřína, kde zanedbaná údržba pramenů křídové zvodně vedla k rozsáhlému opakujícímu se sesuvu, považuji tuto situaci za varovnou a doporučuji přikročit k úpravě historického pramene v ulici Na pomezí.V plochém údolí nad Jinonickým zámečkem existuje úroveň spodní vody vázaná na nivu a údolní výplň. Zvodeň vystupuje přibližně na úrovni dna Jinonického rybníka a směrem k Vidouli je v hloubce 2,1 m vázána na tmavou jílovitou polohu, která byla zastižena příležitostným výkopem.

Prameny, štoly, propady

Hlavní pramen leží v sz. části ulice Na pomezí asi 5 m od okraje silnice při úpatí lomového svahu. S velkou pravděpodobností se jedná o historickou zdrojnici vodovodu z Vidoule. Důvodem pro toto konstatování je jednak nehybnost tohoto typu pramenů, jednak existence mohutného 200-300 let starého dubu stojícího u prameniště. Stromy (lípy a duby) byly u pramene vysazovány ke stínění vodní hladiny. Kmen dubu je mírně prohnutý, což ukazuje na pozvolné sjíždění - ploužení svahu - směrem do údolí. Podobné prohnutí způsobené pomalými svahovými pohyby je patrné na více zdejších stromech.

Pramen je jímán obdélníkovou, směrem dolů se obloukovitě zužující komorou o hloubce asi 4 m. Komora ukazuje nejméně dvě stavební úpravy. Voda je odváděna trubkou a používá se k zavlažování níže ležících zahrádek. Toto pravidelné odpouštění nahromaděné vody je z hlediska stability svahu nesmírně důležité. Z nákresu vodovodu je patrné, že voda je do komory jímána ze dvou štolek, které jsou dnes nepřístupné. Můžeme u nich očekávat podobnou geologickou a hydrologickou situaci jako u Hradního vodovodu ve Střešovicích nebo na Petříně, tj. lokalizaci na rozhraní nadložních pískovců a podložních uhelných jílovců peruckých vrstev.

Drobná podzemní chodba, upravená asi v roce 1943 jako kryt, leží těsně u silnice Na pomezí jižněji od pramene. V pokračování chodby na poli (dřívější lomové terase) asi 20 m od vchodu se otevřel mohutný propad o průměru 4,5 m a pozorovatelné hloubce 2,3 m. Je pravděpodobné, že jako kryt bylo upraveno nějaké místní důlní dílo. V lomovém svahu nad propadem leží výše zmíněná "Jeskyně bezdomovců".

Podle údajů ing. arch. Polívky byla ve spodní třetině uličky Mezná při jejím severním okraji odkryta úzká podzemní chodba o délce asi 10 m. Dnes je tato chodbička nepřístupná. Může se jednat o zbytky nějakého prospekčního díla. Kromě toho do svahu pod Vidoulí zasahuje podzemní objekt Waltrovky, jehož dokumentace dosud nebyla zveřejněna. Podle Čarkova popisu je pravděpodobné, že v okolí existují další důlní díla, jež dnes nejsou přístupná.

Pokud se týče dalších pramenů (viz Veger 1993), jedná se o pramenou linii a o studny vybudované ve svahovinách. Patáková et al. (1988): narazila na podzemní vodu pouze v hloubce 331,8 m v sondě J 9 a v hloubce 333,0 m v šachtici K 16. Kanalizace leží nad úrovní spodní vody, takže ta jí není drenována a tudíž vytéká do navážek a svahovin. V archivních materiálech je opakovaně zmiňována voda tvrdá a voda měkká. Bez analýz okolních vod není možné tento problém rozřešit. Nicméně je zřejmé, že drobný rybník u Jinonického zámečku je sycený přirozeným pramenem údolní zvodně. Tato zvodeň mohla být jímána tzv. "vodovodem z luk". Jeho plán se nedochoval, ale existence je potvrzena "seznamem plánů velkostatku Jinonice" (Archiv v Českém Krumlově, č. 743, 11, 1920).

Jinonický zámeček a jeho historický vodovod

Oblast Jinonic je osídlena od neolitu. Obec je prvně jmenována v nadačním seznamu vyšehradské kapituly, z něhož vysvítá, že někdy kolem roku 1070 daroval Vratislav I. vyšehradským kanovníkům jedno popluží v Jinonicích. Na počátku 13. stol. bylo jedno jinonické popluží darováno Přemyslem Otakarem I. klášteru v Plasích. Po husitských válkách přešly zdejší pozemky do majetku pražské obce, která je pronajímala. Tyto pozemky konfiskovala po stavovském povstání r.1547 královská komora a ta je postupovala různým majitelům. Po roce 1620 se stal pánem jinonického panství Pavel Michna z Vacínova, který zde postavil zámek. Později získali celé veliké panství Schwarzenberkové, kteří část zámku přeměnili na vyhlášený a dobře prosperující pivovar. Panství mělo svou vlastní cihelnu i vápenku v Prokopském údolí (Zelinka 1955). Mohutným pozůstatkem Schwarzenberské těžby je Prokopský lom, který zcela pohltil největší pražskou jeskyni sv. Prokopa.

Provoz zámku a později pivovaru vyžadoval velké množství vody. Ta byla dílem získávána z nivní zvodně, dílem z pramenu na Vidouli. Nivní pramen sytil dnes existující rybník u zámečku. Pod ním, těsně pod jižním křídlem zámečku ležel Pivovarský rybník, který byl využíván i k ledování. Odtud byla voda vedena do dodnes existujícího Jinonického rybníka a odtud vyzděnou štolou do Butovického rybníka (Jirásková, ústní sdělení na základě plánů ÚHA, 1997).

První zjištěná zpráva o vodovodu do Jinonic pochází z roku 1706. Tehdy byl ještě vodovod veden v dřevěných trubkách. Ve zprávách je opakovaně až do počátku 20. stol. zmiňován reservoir či vodojem. Křídové prameny mívají nízké vydatnosti okolo 0,1-0,3 l/sec, takže je pravidlem pod nimi budovat vodojemy. Jsou zachyceny na Hradním vodovodu (např. rybník Královská rezerva pod Hvězdou) i na Strahovském klášteře (nádrž v Rajském dvoře). Někdy je další rezervoár (cisterna) vybudována jak pod pramenem, tak i v objektu.

V roce 1799 bylo navrženo, aby byl vodovod rekonstruován hornickým způsobem. Podle účtů z Pražského hradu (Archiv Pražského hradu, složka Dienebier) víme, že takováto úprava byla i u nepoměrně kratších stok či štol velmi nákladná - vždyť celková délka vodovodu z Vidoule je asi 1 km. Na druhou stranu se jednalo o prosperující panství, které mělo vlastní cihelnu, kamenolom i vápenku. Nevýhodou dřevěných trub byly časté opravy a nutnost výměny každých 20-30 let. Během této doby bylo nutné nosit vodu odjinud, což způsobovalo odstavení výroby. Naproti tomu při pravidelném čištění byly vodovodní stoky velmi spolehlivé. Obvykle se jednalo o 80-100 cm široké stoky o výšce 120 cm i méně. Dno bylo tvořeno ostře pálenými cihlami se stružkou uprostřed. Stěny bývaly do dvou třetin výšky kamenné, klenba byla vyzděna z cihel. V českých zemích se tento typ stok dělal poměrně běžně od roku 1550 a v tereziánské době byl již velmi rozšířený.

K vybudování podzemního přivaděče po roce 1799 pravděpodobně došlo, i když nevíme kdy. Svědčí o tom mj. dopis rolníka V.Vlasáka z roku 1885, který žádá na řediteli statku náhradu za to, že se stoka na Hutmance protrhla a vody mu odnesly část pole. V odpovědi se hovoří o průtrži vody ze štolky. Statek odmítá zodpovědnost za škody, nicméně nabízí možnost odvozu půdy a kompostu na spravení pole. V roce 1905 byl vodovod odstaven a postupně zapomenut. Při budování komunikace Na pomezí byl zahrnut mnoha metry navážek a dnes je nezvěstný. Při ohledání sklepů v Jinonickém zámečku nebylo nalezeno vyústění vodovodu.

V archivních textech je Jinonický zámeček uváděn jako "Wasserschloss". Prostor pod zámečkem, v místech bývalého Pivovarského rybníka, leží téměř v úrovni hladiny horního rybníka. To nabízí možnost fortifikace i určitou pravděpodobnost, že spodní část zámku byla ve skutečnosti středověkou či renezanční vodní tvrzí. Podle historického plánu (Archiv v Českém Krumlově, č. 1646) byly přepadové vody ze zámku i od kašny svedeny do dvou kanálků podcházejících spodní křídlo zámku a odtud do Pivovarského rybníka. Osám těchto kanálků odpovídá i zvlhčení zdiva ve spodní části dvora. Je pravděpodobné, že oba kanálky dodnes drenují spodní vody zámku a bude proto výhodné je nalézt, vyčistit a rekonstruovat.

Závěry a doporučení

1. V ulici Na pomezí existuje rozsáhlý vodojem, který velmi pravděpodobně leží na místě bývalé studánky a později rezervoáru vodovodu do Jinonického zámečku. Tento vodovod byl odstaven v roce 1905 a dnes slouží pouze k omezenému odběru vody v zahrádkách. Považuji za nezbytné tento vodojem vyčistit, opravit a zařídit pravidelný odvod vody tak, aby nedocházelo ke zvlhčování svahovin a minimalizovala se možnost svahových pohybů, které po zkušenostech z petřínské stráně nelze přehlížet (Němeček 1968, 1970). Při zanedbání údržby může dojít k statickému ohrožení níže stojících rodinných domů. Svah vykazuje pomalé plouživé pohyby, takže je nutné volit takové technické zabezpečení, které počítá s možností roztažení potrubí, aniž by došlo k jeho přetržení (jak se opakovaně stávalo na Proseku, než si situace vynutila vybudování 300 m dlouhého kanalizačního tahu za 6 milionů Kč v roce 1989).

2. Výstavba nové komunikace vedoucí dnešní ulicí Na pomezí je z geologického hlediska riskantní (existence svahovin, navážek z lomů, pramenná linie, odlučná plocha sesuvu, existence starých důlních děl). Z technického hlediska je sice možné překonat toto riziko, ale za neúměrně vysoké náklady na geologický průzkum a kotvení na piloty (předpokládaná hloubka pilotů je až 14 m).

3. Časem bude vhodné nalézt a rekonstruovat starý vodovodní a kanalizační systém Jinonického zámečku. Rovněž je žádoucí za finančního přispění obce (např. jako revitalizační projekt) vyčistit rybníček u zámku a provést parkovou úpravu jeho okolí. Zajímavý by mohl být i historický průzkum zámku, jenž může ležet na středověkém objektu.

Literatura:

Bouček B. (1941): Geologické výlety do pražského okolí. - Melantrich. Praha.

Cílek V. (1995): Podzemní Praha. Soupis podzemních objektů hlavního města a vybraná bibliografie. - Knihovna České speleologické společnosti, 27. Praha.

Čarek J. (1972): Příspěvky k dějinám dolování na území Prahy. - Pražský sborník historický VII: 129-151. Praha.

Frič A., Bayer E. (1902): Studie v oboru českého útvaru křídového. Paleontologická zkoumání jednotlivých vrstev. Perucké vrstvy. - Archiv pro přír. prozk. Čech, XI, 2:1-181. Praha.

Hazdrová M. a kol. (1983): Vysvětlivky k základní hydrogeologické mapě ČSSR 1: 200000. List Praha 12. Praha. - ÚÚG. Praha.

Král J. (1996): Inženýrsko-geologické posouzení území na svahu vrchu Vidoule. - MS. Praha.

Král J. a Biener V. (1994): Územní plán hl.m. Prahy. Vymezení nezastavitelných ploch z hlediska geologie a geomorfologie. – MS, ÚHA. Praha.

Němeček K. (1968): Zpráva o sanaci aktivního sesunu na Petříně v oblasti Nebozízek. - MS, Geofond sign. P 20510. Praha.

Němeček K. (1970): Petřín-pozorování sesunu. - MS, Geofond. sign. P 22086. Praha.

Patáková I., Březina B., Červinka Š. (1988): Inženýrsko-geologický průzkum k ulici Puchmajerova-Na pomezí. PÚDIS č. 311493004906. - MS. Praha.

Řehák J., Cílek V. a Hromas J. (1993): Břevnovský klášter - historický odvodňovací systém, jeho průzkum a rekonstrukce. - Zprávy Památkové péče, 5: 207-210. Praha.

Řepka L. (1967): Petřín-lanovka. - MS, Geofond, sign. P 19097. Praha.

Šolc J. (1970): Podklady vypracované PÚDIS pro ÚHA. - MS, ÚHA. Praha.

Veger J. (1993): Prameny a vodovodní štoly na území Prahy. - Výzkum pro praxi, 23: 1-102. VÚV. Praha.

Velenovský J., Vinklář L. (1926-1931): Flora cretace Bohemiae I.-IV. - Rozpravy Stát. geol. Úst. ČSR: 1-4. Praha.

Zelinka T.Č. (1955): Pražská předměstí. - Orbis. Praha.

Ziegler V. (1994): Sedimenty České křídové pánve na území hl.m. Prahy. - Natura pragensis 11: 1-86. Praha.

Archiv Třeboň: složka Jinonice

Archiv Český Krumlov: složka Schwarzenberská stavební správa (sign. 188/1, č. 1625, 1646, 1664, 1671 aj.)

Státní ústřední archiv: Plán Jinonického vodovodu.

Poděkování: Za poskytnutí materiálů děkuji ing. Jiráskové, obyvatelce domu v ulici Na pomezí, která podnikla téměř detektivní průzkum mnoha archivních pramenů.

Summary: Historical water conduit in Vidoule, Western Praha

One of the most typical position of springs in Prague is the contact between permeable Upper Cretaceous sandstones and the underlying (coal bearing) claystones of Cenomanian Peruc formation or even weathered Ordovician shales. Such springs fed the historical water conduits of Mala Strana (Lesser Town) and Castle area. The water adiths more than 300 m long were sometimes constructed to bring disseminated low capacity spring into one water reservoir. The recent plans of a new public housing project close to Vidoule raised the question of the geological setting, hydrological conditions and even of the existence of the historical water conduit from Vidoule plateau to Jinonice chateau. The former water reservoir (Fig.2) was found and after almost detective research in different archives the plan of water conduit built partly as the adith during late 18th century was discovered (Fig.1). The Jinonice Chateau may represent a former medieval fortified place or Renaissance water chateau, but later it was transformed into brewery that needed substantial amount of high quality water. The speleogical research of the conduit was not succesful because it is buried under thick debris from former quarries. However the initial spring and water reservoir was found and the plans of forgotten and never published historical conduit were recovered. The future housing project should now count with the existence of this technical monument. The local administration was warned that uncontrolled seepage of the water into slope sediments caused in the recent decades several grave landslides on the slopes of nearby Petrin Hill. Several houses under the spring were partly damaged by creep which could be enhanced by faulty water drainage.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS