Servít je vůl a Kyselák po skalách leze

Malebná víska moravská Sloup zvaná, ležící na severním okraji Moravského krasu, nesla dlouhá léta na strmé skále před Sloupskou jeskyní, nepochybně na Hřebenáči, podpis podivína, jehož jméno bylo svého času známo, ba obáváno po celé Rakousko-uherské monarchii. Jmenoval se I. Kyselák a zdá se, že jej německá část monarchie znala víc než třeba Palackého či Karla Havlíčka. Jeho život není probádán. Podpis na Hřebenáči byl datován rokem 1826. Stručnou črtu uveřejnil jinak téměř nedostupný časopis Vesna v roce 1851 a později ji přetiskl skoro o sto let později J.Skutil. Kdo byl ten slavný muž? Jak žil a jak skonal?

Řečeno dnešními slovy Kyselák byl „paleosprejer", který své jméno zvěčňoval na těch nejvíc nemožných místech. Ve Vídni se dokonce vyprávěla anekdota, jak císař František zavolal Kyseláka, aby mu domluvil, že se nemůže všude podepisovat. Kyselák, hluboce dojat císařským napomenutím přislíbil, že se polepší. Jenže mezitím vyřezal své jméno na císařský psací stůl! Podobných příběhů se prý o něm vyprávělo mnoho. Dejme však slovo časopisu Vesna: Kyselák. Kterému čtenáři není to jméno povědomé a nějak báječně známé? Kyselák žil mnoho let jako legenda v německé zábavné literatuře, jako vzor největšího podivína a nikdo si nebyl jist, co je na jeho historkách pravdivého. Je věc skutečná a nepopiratelná, že jméno Kyselák nalézá se napsané nesmazatelným písmem na nejnápadnějších místech a na nejvyšších skalách. Pisatel sám je viděl na vlastní oči v Krkonoších, Tatrách, Tyrolích i ve Štýrsku. Proto se ve Sloupu, kterým Kyselák procházel, neopominul v roce 1851 na něj vyptávat. Zde se na něj dobře pamatovali. Popisovali jej jako muže dlouhého a suchého, který prochází monarchií a sebou nenese nic zbytečného, jen lano a lahvičku s nesmazatelnou černou barvou vlastní výroby. Tou se zapisuje, kde může. Prý i na skále naproti úřední budově blanských sléváren byl nápis k vidění ještě kolem roku 1920.

Kyselákovo úmrtí důstojně zakončuje běh jeho života. Zemřel někdy kolem 1830. Dunaj toho roku tak vyschnul, že nedaleko Prešpurku se objevil ohromný balvan, což dlouho nikdo nepamatoval. Jakmile se o tom Kyselák dozvěděl, hned spěchal do Bratislavy, aby nepropásl příležitost podepsat se na tomto nevídaném místě. Jenže běda - voda mezitím stoupla a vlny zakryly toužebné skalisko. Podle jedné verze Kyselák do vln skočil a utonul. Podle druhé verze se jej zmocnil hluboký zármutek a od té doby chřadl až umřel. Já si myslím, že podobně jako bylo mnoho lidí, kteří po záchodcích celého světa psali, že „Servít je vůl" nebo za války dráždili Němce nápisem „Kilroy was here", tak i kyseláků mohlo být víc. Některým z nich to lezení po skalách prý vydrželo dodnes.

-wc-

Literatura:

Anonym (1851): Kyselák. - Vesna, 120: 505. Vídeň.

Skutil J. (1948): Ještě o folkloru Moravského krasu. - Vlast. Věstník moravský, 3: 107-116.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS