Výročí

Neklidné stáří velkého vypravěče – Vojen Ložek 75tiletý
Václav Cílek

Dobré zboží se chválí samo. Není nutné vynášet oslavence na přírodovědný Olymp. Stejně tam už je. Před rokem jsem byl v Bonnu na setkání kvartérních geologů nazvaném "Loessfest". Překvapilo mne, že několik přednášejících a to z různých evropských států se veřejně přihlásilo ke dvěma učitelům – k Vojenu Ložkovi a též k Jiřímu Kuklovi (tomu je letos 70 let). Proč se tak stalo a v čem spočívá Vojenův vliv na současnou tvář environmentálních věd? Především Vojen Ložek jako jeden z prvních v Evropě soustavně studoval poslední interglaciál – holocén. A to v dobách, kdy se na takto mladé a navíc měkké (!) sedimenty dívali ostatní geologové s opovržením (které ostatně přetrvává). Jako jeden z prvních na světě se soustavně a to po dobu skoro padesáti let věnoval krasovým sedimentům. Další věc, která jakoby předběhla dobu, je interdisciplinarita. V.Ložek není jeden člověk, ale tým specialistů, který je respektován v botanice, zoologii, geologii, fyzické geografii, speleologii, archeologii a ochraně přírody. Je přesně to, po čem se dnes v době víceméně izolovaných specialistů volá. Vždy totiž potřebujeme někoho, kdo v záplavě specializovaných studií vidí celkový obraz vývoje přírody, krajiny či ekosystému.

Podíváme-li se však podrobněji na onu interdisciplinární modernost, zjistíme, že patřila k poměrně běžnému vybavení přírodovědce v dobách mezi monarchií a druhou světovou válkou. Téměř všichni velcí přírodovědci té doby byli "interdisciplinární". Takový Julius Komárek je dnes čten i kulturními antropology a folkloristy. Příčina oné obecné široké vzdělanosti, jak nám ji dnes ovšem v extrémně propracované poloze předvádí V.Ložek, byla velmi prostá. Přírodovědci tehdy skutečně chodili do přírody. Byla to taková zvláštní doba, že i hajní ještě žili v lese a geologové požívali geologická kladívka. Teprve v přírodě totiž přímo fyzicky cítíte, jak spolu souvisí substrát, utváření terénu, mikroklima, porost a žoužel, co po všem leze. Tam to je vidět i bez holistického přístupu ke světu.

Zamyšlení nad životní dráhou V.Ložka je spíš meditací nad proměnou přírodních věd za posledních padesát let. Především co jsme získali: neuvěřitelný a nádherný pohled do nitra molekul, poznatky o metabolických drahách a mechanismech přeměn vznětů, energií a tvarů. Objevil se téměř omamný svět genomu, molekulárních reakcí, evolučních mechanismů. Víme toho víc, než zde dokáži vyjmenovat. Ale také jsme něco ztratili – nazval bych to poučené chození do přírody. Dlouhé hodiny, kdy se skorem nic neděje, jen oko a mysl vstřebává krajinu a její stanoviště. Výsledkem tohoto vstřebávání je pak jakási zkušenost krajiny a přírody, kterou je nutné kombinovat s vědou, ale obojí je víc časově náročné, než si v grantovém světě obvykle můžeme dovolit.

Říkáme pak: obecná znalost přírody a krajiny ČR klesá. Jinak chytrá studentka se ve třetím ročníku zoologie přizná, že ještě nikdy neviděla kozu. Geologové tápou, kde leží Brdy. A podobných případů je mnoho. Na internetu, který často používám, se dozvím úžasné věci o probíhajících projektech, ale nenahradí mi to kontakt s přírodou. Vojen Ložek by dnes mohl klidně odpočívat a trousit bystré postřehy, ale chce se toho po něm stále víc – posudky na trasu dálnice, na úplnost seznamu chráněných území. A není to proto, že by měl bystré nápady a skvělé myšlenky, ale protože tam všude byl a má osobní dlouhotrvající zkušenost s tím, jak dané stanoviště či krajina funguje. Takových lidí je stále méně, a pokud se narodí, tak je přečasto semele systém, ve kterém se už společně nechodí do přírody, ale vyplňují se formuláře, které se naprosto neselektivně a ne-darwinovsky množí jako papíroví králíci ve virtuální Austrálii.

Poznámka: V.Ložkovi byla počátkem tohoto roku předána pamětní Mendelova medaile za rozvoj přírodních věd. Velmi důležité jsou jeho poslední, syntetizující články o vývoji přírody a krajiny ČR a o jednotlivých chráněných oblastech, které v tomto a v minulém roce vycházely v časopise Ochrana přírody.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS