Kumerské pohoří: výzkum pískovcových převisů a pseudokrasu
(kulturně-pseudokrasová studie)

Václav Cílek

Motto: "Skály okolo tajuplně upínají se ve vetchý háv z mechu a visutého kořání. Nepovědí, co viděly strastí a běd, nezjeví, co slyšely nářků a kvílení. A divnému žalmu lesů nerozumíme. Bezděk usedá zbloudilec, naklání líce ke studené stěně a v kolébavé hudbě noří se do snů a přeludů."

J. Kafka, 1908, Severní Čechy,
díl XII, str. 16, nakl. J. Otto, Praha.

Úvod

Jako Kumerské pohoří je označována složitá a mnoha dílčími roklemi protkaná pískovcová plošina mezi pásmem Máchova jezera na jihu, Ploučnice na severu, silnice Doksy-Mimoň na východě a přibližně Spící pannou na západě. Oblast byla v minulosti označována rozmanitým způsobem jako Komárovský hřbet (1870), Kummergebirge (1887), Komárovské pohoří (1916), Hradčanská pahorkatina (1984; diskuze k názvu viz Adamovič 1997). Mně by se nejvíc líbil název Komáří vrchy, ale nedovolím si zavádět další název a tak se držím nejposlednějšího Adamovičova označení (1997). Kumerské pohoří je poměrně výrazně tektonicky ohraničeno. Je tvořeno velmi rozmanitými pískovci jizerských vrstev, ve kterých se vyskytují jak šedé až hnědé kvádrové pískovce, tak žlutavé a někdy až cihlově červené vápnité pískovce. Toto kapesní pohoří je asi 6 km dlouhé a max. 4 km široké. Oproti okolní krajině vystupuje jen asi 50-70 m vysoko. Nejsložitější morfologii má ve svém severovýchodním výběžku – Hradčanských stěnách – nad obcí Hradčany. Část pohoří je chráněno v rámci NPR Břehyně a před časem se vážně uvažovalo o rozšíření rezervace na celé pohoří (Kuncová 1997).

Kumerské pohoří má několik zvláštních rysů, které jej vydělují z ostatních českých skalních měst:

· Polohy vápnitých pískovců (např. v rámci Hradčanských stěn, Tvarožníku, Psích kostelů aj.) vytvářejí drobné, někde jen několik metrů velké ostrůvky odlišné, většinou vápnomilné vegetace s muky, mateřídouškou, skalníkem, vzácně dokonce pěchavou a dalšími rostlinami. Je neobvyklý pocit narazit v jinak botanicky chudé krajině (dole borůvka, nahoře borovice) na kvetoucí skály porostlé konvalinkou, kokoříkem, modrými zvonky a bělozářkami.

· Je to možná poslední pískovcové pohoří, kde se běžně zachoval původní "před-borový" les. V okolí Ploučnice nalezneme prosvětlené doubravy podobného typu, jaké zde asi rostly v mezolitu, běžné i na pískovcích jsou buky a další listnaté stromy. Jinak je však pohoří porostlé mladým lesem, před II. světovou válkou muselo být vcelku holé. Odlesnění lze očekávat již od 16. století, kdy zde probíhala intenzivní těžba železných rud (Mikuláš 1992, 1993).

· Přestože průměrné srážky pro Doksy se pohybují kolem 600 mm, pohoří působí vlhkým dojmem a je podobné Labským pískovcům – v roklích nalezneme skály porostlé mechovými koberci, v dolech (Měděný důl) narazíme na mechové zahrádky s hojnou plavuní. Na mnoha místech se udržují louže a mokřady. Je to způsobeno velkým množstvím jílových minerálů uvolněných z vápnitých pískovců, zvětralých vulkanitů a spraší.

· Zdejší krajina má ještě větší charakter mozaiky než jiná pískovcová pohoří. Není to způsobeno jenom náhlými vegetačními rozdíly a přítomností roklí i ploché náhorní plošiny, ale hlavně různými druhy pískovců. Je běžné, že spodní partie skal tvořená kvádrovým pískovcem tvoří oblé šedé útvary – "sloní zadky", ale horní vápnitá partie je složitě římsovitě utvářena a postižena téměř krasověním.

· Projevuje se zde velká svahová dynamika projevující se odlamováním skal a lokálními sesuvy. Na nedalekém Kokořínsku skála většinou opadává zrníčko po zrníčku, tady jednou za čas namokne a utrhne se celý půdní pokryv i s ochrannou vegetací.

V červenci 2000 jsme se do Kumerského pohoří vrátili (Cílek 1996), abychom zde provedli výzkum převisů a jejich výplní ve střední části Kumeru v prostoru Uhelné rokle, kde náš předběžný výzkum odhalil bohaté pravěké osídlení přičítané lužické kultuře. Jednalo se o čtvrtou výkopovou sezónu prováděnou za pomoci studentů kulturní antropologie bývalého IZV UK, který se mezitím transformoval do samostatné fakulty UK. Výkopů se účastnilo asi 45 studentů a zasáhlo do nich i dalších asi dvacet návštěvníků, kteří za námi přijížděli nejenom z Berkeley, Sheffieldu, Denveru, ale dokonce z Brna a Mnichova Hradiště. Mnohým z nich touto cestou děkujeme – jmenovitě alespoň Jasoňovi Kuiperovi za optimismus a černému brazilskému lovci Džusoňovi Santusovi (psáno foneticky) za dobrou kávu a trpělivost s manželkou. Jinak odborníků typu "horáček" tam bylo jako malých psů a nechce se mi jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Výkopy vedl Jiří Svoboda z Dolních Věstonic, o keramické materiály se staral Vladimír Peša a Petr Jenč z českolipského muzea a já jsem fungoval jako kopáč.

Zprávy z dřívějších výkopů jsou průběžně publikovány např. ve Speleu 29 apod. (Cílek 1999; Svoboda et al. 1998, 1999; Peša 1999; Mikuláš 2000). Dovolte mi připomenout, že většinou míříme do krajin, kde archeologický výzkum nebyl prováděn buď vůbec nebo jen okrajově. Prostě se rozeběhneme po krajině, sondujeme v nadějných převisech a co objevíme, to máme. Myslím, že měníme pohled nejenom na pravěké osídlení kraje, ale také na jeho přírodní historii, protože společně s archeologickými nálezy často nalézáme kosti lovených zvířat, určitelné uhlíky, fosilní semena, měkkýše, neobvyklé sedimenty. Další zvláštní věc je ta, že jsem se před lety – dokonce písemně – zavazoval, že tato místa jsou jak stvořená pro fotografy National Geographic, ale že jim je neprozradíme. Věc se dnes má jinak, výzkum převisů severních Čech je financován právě americkou National Geographic Society, kterým pravidelně podává náš vedoucí Jiří Svoboda roční zprávy. Máme za to nejenom něco peněz na výzkum a ubytování studentů, ale také pocit, že děláme práci s větším než regionálním významem.

Kulturně antropologická pozorování

B. Kinský (1947): popisuje dnešní Hradčany jako ves Kumr, jejíž jedna část se jmenuje Hradčany. V jeho době se jednalo o klidné letovisko pro nenáročné (1662 ha, 97 domů, 382 obyvatel). Značnou část plochy tvořila obora. V lesích se ještě v Kinského době pálilo, zejména sv. od vsi, dřevěné uhlí. Kromě mlýna, myslivny a kaple zde nebylo pozorováno nic pozoruhodného. Obec pochází z doby před Třicetiletou válkou a asi byla založena uhlíři a dřevaři. V době Valdštejnova zbrojení (další militaristický motiv v životě obce) byla mezi Kumerským rybníkem a Držníkem zřízena vysoká pec – hamr, v níž byla ještě v roce 1780 zpracovávána ruda kutaná v horách mezi Bukovou a Borným. V roce 1840 vyhořela celá ves, která tehdy měla 40 chalup (Kinský 1947). Tentýž autor uvádí i název pahorku na západní straně obce nad Ploučnicí – nazývá jej Císařův pahorek. Nejspíš se jedná o analogii táhlého východozápadního návrší nad Jestřebím, které mělo být navštíveno Josefem II. při obhlídce přirozených strategických míst, kde byl šel zastavit pruský vpád.

Několikrát vysídlená obec Hradčany se svým svérázným obyvatelstvem se studentům stala vděčným objektem ke kulturně antropologickým studiím – zejména k pozorování různých důmyslných způsobů, jakým si místní lidé po ránu opatřují rohlíky a večer alkohol. Méně přizpůsobiví jedinci, např. čtyřčlenná americká rodina, která se těšila na romantiku výkopů, již po dvou hodinách práce na lokalitě zasedla k poradě a oznámila, že ještě dnes odjíždějí. To ještě nevěděli, že o chvíli později zůstane Tim viset v polopropadlém mostu nad Ploučnicí. Dosud si totiž neuměli představit svět, kde v sedm ráno nedostanou rohlík ani za dolar a kde večer hospoda neotevře, protože se majiteli nechce. Rovněž jim nebylo jasné, proč se v okolí potulují dobře vyzbrojená individua v postarších amerických uniformách, která vypadají, jako že je někdo zapomněl ve Vietnamu a oni se nějak probojovali až do Hradčan.

Abychom pochopili Hradčany, je nutné vrátit se do nedávné minulosti. Němci zde začali budovat velké letiště v březnu 1945, již v dubnu je Američané těžkým náletem zničili. Obec byla po roce 1945 vysídlena, ale i čeští novousedlíci ji museli po roce 1950 opustit, když se zde začal budovat vojenský prostor Ralsko (Blažková 1997). K dalším změnám došlo po sovětské invazi v roce 1968. Říká se, že místní lidé si k ruským okupantům rychle vybudovali symbiotický vztah založený na směně benzínu a dalších produktů.

Když bylo v roce 1991 jasné, že Rudá armáda na nějakou dobu ve střední Evropě končí, ale že v Rusku nemají vojáci kam hlavu složit, došlo k poslednímu velkému vzepjetí obchodních aktivit. Svědkové líčí, jak Rusové prodávali a kupovali, co šlo, včetně starších sovětských automobilů. Ty rozmontovali na menší kusy a aby je bylo kam dát cestou domů, tak do různých jam po ženistech nastrkali munici a jámy zahrnuli. Co doma s granáty? Výsledek je ten, že dodnes v okolí narazíte ne na ženisty, ale na hledače zbraní. Byl jsem velmi zaražen, když jsem pod několika převisy nalezl mělké sondy. Podle vyhrabaných kousků železa (vojenský amplion, staré konzervy, řetěz a v okolí vytěžené vulkanické žíly pod Jindřichovou vyhlídkou – kamenické dláto) bylo zřejmé, že veškeré zdejší převisy jsou systematicky procházeny lovci sudetských pokladů po odsunutých Němcích a sběrateli militárií.

Penzion Pláž, ve kterém jsme byli ubytováni, leží hned vedle opuštěného ruského letiště. Je to velmi frekventované místo. Militantní trampové, polovojenské bojůvky, ilegální závody taxikářů, dokonce jedna techno-party se odehrávají podél 2,5 km dlouhé příjezdové dráhy, kde chtěl M. Kocáb vybudovat mezinárodní letiště pro jumbo-jety. Hangáry jsou často zaplněné odpadky a člověk zde narazí na nápisy azbukou např. "Letadlo nesmí vzlétnout, když jsou dveře hangáru zavřené". Jinak vše začíná pokrývat les, takže zvláště navečer vypadají stupňovité hangáry jako majské chrámy někde v džungli.

Jádrem společenského života Hradčan je pár stolů zakrytých maskovací sítí a nesoucí nápis Saloon. Druhý týden našeho pobytu se v Saloonu třikrát střílelo, jen tak. Paní T. pak řešila problém, co dělat, jestli si paní F. bude stěžovat na střelbu ve vsi. Místní občan Saxofon, zdálky rozeznatelný podle sekyrky a hřebenu za opaskem, nám pak tajemně sdělil, že v pondělí už konečně přijede H. Gaensel, vypustí rybník a asi najde tu Jantarovou komnatu. Gaensel nedorazil, ale z dřívějšího pohovoru na Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu vím, že existuje podezření, že v Hradčanech a Milovicích zanechala sovětská armáda nějaké podzemní prostory, snad skladiště zbraní, které je možné využít, pokud by se u nás změnila politická situace. O skladiště se prý vždy stará někdo místní – "dubok" neboli "pařez", tedy spící agent. A jen na dokreslení poměrů uvedu jednu příhodu:

Hovořím se studenty, ale slyším, jak dole kvičí prase. Jdu se podívat, co se děje, ale cestu mi zastoupí muž v maskáčích, na jednom boku velký nůž, na druhém boku pistole. Na prsou šerifská hvězda a nápis "Policie Ralsko", na zádech nápis "Lesní hlídka". Míří mi samopalem na břicho a přísně říká: "Kde je paní Tůmová?" Odpovídám, že jsem tady slyšel prase. On říká: "To je v pořádku, to je služební prase". Jdu dolů a opravdu to je v pořádku, dole je divoké prase a na vodítku je drží podobné individuum. Jdu nahoru, opět na mně zamíří samopal a opakuje otázku. Pochválím prase, řeknu, že nevím, co je s paní Tůmovou a začínám chápat, proč se vždy doma tak pečlivě zamyká.

Jeskyně

Největší a nejkrásnější jeskyní Kumerského pohoří je rozsáhlý, polootevřený převis s chodbičkami – Psí kostely a nedalekou skalní branou (Mikuláš 1992; Cílek 1996). V samotném Kumeru byla v této sezóně nalezena jen jedna drobná prostora, kterou jsme nazvali Střelecká jeskyně. Leží v 6 m vysokém hřbítku na spodním okraji svahu nad obcí Hradčany 400 m j. od jejího j. konce a asi 200 m v. od spodního vyústění Smolné rokle. Jeskyně je přístupná po polokrytém převisu, který ústí do prostory jen asi 2,2 x 3,5 m velké, při výšce ve střední části 1,4-1,9 m. Přímo proti obci směřuje skalní okno, které je částečně zakryté dvěma kameny, mezi kterými se otevírá trojúhelníkovitý asi 15 cm široký otvor, pravděpodobně střílna. Domnívám se, že se jedná o vojenskou pozorovatelnu, která může souviset s opevněním planiny mezi Šancemi nad Kamennou roklí a Měděným dolem. Zde se táhne poměrně unikátní vojenská památka: asi 2-3 m vysoký a půl km dlouhý val, který je na severním konci zakončen jednoduchým obdélníkem dělostřeleckého postavení – redutou. Na j. konci valu nalézáme dokonce tři reduty nad sebou. Jejich valy jsou dílem navršeny z místní zeminy, ale příkopy jsou částečně vytesány do skály. Systém by měl představovat chráněné shromaždiště rakouských vojsk pro případ pruského vpádu a souviset jak s Dělovou cestou mezi Pecí a Dubem nad Máchovým jezerem, tak Švédskými šancemi u Provodína.

Další zjištěná jeskyně – Mlynářská jeskyně - leží mimo Kumerské pohoří u Novin pod Ralskem na známé podzemní průrvě Ploučnice. Je to tunel asi 60-80 m dlouhý, přibližně 4 m široký a 5 m vysoký, kterým je možné projíždět na člunu. Místní mlynář zde ještě v 19. století, dávno před Punkevními jeskyněmi, provozoval podzemní vodní plavbu. Samotný tunel by měl být jednou podrobně zpracován – kromě vulkanické polzenitové žíly (Pazdírek in Adamovič 1997) se zde setkáváme se sérií nejméně pěti zátesků, které odpovídají dílčím přehradám tunelu. Mohlo zde být víc mlýnů nebo složitý systém vodních propustí. Rovněž se zde objevují zajímavé rytiny, např. dvou zkřížených mečů jako na míšeňském porcelánu.

Tunel je přerušen širší partií otevřenou na povrch, která vznikla na široké tektonické spáře přibližně sj. směru. Zvětralá hornina neumožnila ražbu tunelu, který bylo nutné rozšířit do podoby jakési umělé propasti. Vyplavováním materiálu po této tektonické puklině vznikla na zdejší poměry dosti rozsáhlá jeskyně. Směrem k J pokračuje na délku asi 22 m, při výšce 2-3 m a průměrné šířce asi 1,2 m. Chodba je místy blokována vypadlými skalními šupinami. Severní větev má u vchodu výšku asi 5 m, ale jeskyně se rychle snižuje a zužuje do plazivky 1 m široké a 14 m dlouhé. Celková délka jeskyně tak dosahuje 36 m. Jeskyně vznikla až po odkrytí zvětralé tektonické spáry při ražbě tunelu. V podzemí johanitské komendy v Českém Dubu jsem po silných deštích viděl, jak z některých puklin prýští pod tlakem vodního sloupce pramínky o vydatnosti asi 0,3 litru za sekundu, které vyplavují pískovec. Podobným způsobem, ale na podstatně silnějším periodickém toku (puklina zasahuje do lesní stráně a má velkou potencionální sběrnou oblast) je založena Mlynářská jeskyně. Jedná se o pozoruhodný pseudokrasový útvar ve stadiu vzniku, který je nutné dál monitorovat. Mlynářská jeskyně také ukazuje, jak rychle může proběhnout vyklízení zvětralého pískovce na tektonických spárách po výzdvihu pískovcové oblasti. Rozsedliny mezi odolnými pískovcovými jádry mohou být podle tohoto pozorování vyklizeny již během několika staletí.

Ledová jeskyně na Bezdězu nebyla zkoumána, protože jsme museli kopat převisy. Podle údajů bezdězského kastelána se jedná o velmi úzkou, stupňovitě dolů klesající chodbu o hloubce nejméně 10 m. Oblíbenou místní zábavou bylo červnové vynášení firnu a koulovačky. Naposledy se tento folklór provozoval v roce 1998. Jeskyně má ležet ve spáře fonolitu Velkého Bezdězu na úpatí skal přibližně v ose neovulkanického proniku. Další průzkum je nutný, protože ledových jeskyní známe na území ČR jen několik. Pan kastelán rovněž hovořil o škvíře o mocnosti asi 15 cm, ze které vanul tak silný výron ledového vzduchu, že byl využíván jako chlazení sklepu místní hospody (později sokolovny, dnes je objekt zbourán a sklep zahrnut). Ta ležela přibližně uprostřed horního parkoviště v místech, kde končí asfaltová silnička a nahoru na hrad pokračuje turistická lesní cesta.

U lesní cesty nad Suchým hřebenem v Kumerském pohoří asi 200 m na S leží drobná uměle vytesaná komůrka skalního obydlí o vnitřním rozměru 2,5 x 3 m. Obydlí působí poměrně moderním dojmem, protože má díru pro komín a řadu různých zátesků.

Převisy

Naším hlavním pracovištěm bylo skalní defilé v Uhelné rokli asi 300 m v. od hranic obory. Jedná se o největší a z místní silničky dobře patrné převisy ležící asi 8 m nad nivou v severní části rokle a východně od Všivého dolu. Původně jsme očekávali, že největší osídlení by se mohlo kumulovat do velkých převisů Hradčanských stěn (Kamenná rokle, Smolná rokle, skalní defilé mezi Bahnem a Havraní skalou), ale asi 15 negativních sond nás odradilo. Lidé několika pravěkých kultur si pravděpodobně vybrali tuto část Uhelné rokle, protože se periodicky proměňovala spíš v mokřad než v jezero. Mohutné výplavové kužele bočních roklí např. Štěrkové rokle svými sedimenty blokují hlavní údolí, které se mění v mokřady s otevřenými oky vodních hladin. V novověku byly učiněny pokusy o založení rybníka, ten se nejspíš rychle změnil v mokřad, takže byly právě naopak učiněny pokusy o odvodnění pomocí struh. Něco podobného se přihodilo na Pustém rybníku, který nejspíš rybníkem nikdy nebyl (Adamovič 1997; Dohnal 1961). Převisy v Uhelné rokli tvoří asi 120 m dlouhé defilé, jehož střed tvoří hlavní převis o délce 20 m, hloubce 2-5 m a výšce 4-5 m. Převisy byly otevřeny celkem na čtyřech místech sondami o hloubce až 2 m. Kromě toho byl vykopán Převis u obory ležící na rohu jižní stěny Uhelné rokle přímo proti plotu Obory. Tento převis poskytl kromě bohatého pravěkého materiálu také důležité pozorování – do převisu je vevanuta vrstva mladé, vápnité spraše. Po Proškově převisu u Zátyní a Krápníku se jedná o třetí převis, ve kterém byla nalezena spraš. Důsledky nálezu jsou dalekosáhlé, protože představují i tento převis ležící poměrně nízko nad údolním nivou, jako útvar starší než holocén (viz dále – periglaciální procesy). V Uhelné rokli byly podle předběžného určení P. Jenče nalezeny keramické zlomky a pazourky nejméně pěti pravěkých kultur – střední eneolit – řivnáč, jiný eneolit, slezská k., lužická k. a halštat. Mezolit nalezen nebyl, přestože sonda byla prohloubena hluboko pod keramické kultury. Všechny tyto kultury jsou v Kumerském pohoří zjištěny poprvé. Za důležité považuji, že se nám z těchto i dalších převisů podařilo shromáždit bohatý pazourkový materiál v kontextu zejména s eneolitem. Je zjevné, že ojedinělé pazourky nalézané v převisech mohou patřit hned několika kulturám a že je v některých případech není možné odlišit od mezolitických. Kromě toho byl v nedalekém Měděném dole zkoumán nepojmenovaný převis ležící asi 300 m od ústí rokle v polovině východního svahu dolu. Sonda prošla dobře vyvinutou 60 cm mocnou kulturní vrstvou, ve které byl nalezen jeden (eneolitický?) pazourek, jeden střep a jedna kost. Je to typ převisů, které známe i z okolí Dubé. Lidé v nich pravidelně spali či pasáčci ohně topili, ale nikdo nic neztratil, protože to málo, co měl, si dobře hlídal.

Převis Donbas leží v údolí Ploučnice asi 1,4 km s. od středu obce Hradčany, 3,7 m nad nivou. Je to nápadný útvar o výšce 4-5 m s pěkným skalním oknem. Jméno pochází z malůvky uhelné šachty s odvaly a nápisu azbukou "Donbass" v čele převisu. Archeologicky velmi bohatý byl svah pod převisem, kde kromě bohatého zdobeného souboru novověké keramiky byl nalezen krejcar z roku 1859 (hypotéza: převis byl útočištěm nějaké bohatší rodiny během pruských válek), dále mince z roku 1624 odkazující k Třicetileté válce, odznak Lenina odkazující k vojenskému tažení roku 1968, pazourky a keramické fragmenty. V horní poloze byla v převisu nalezena středověká dehtárna (?) s velkými zlomky zásobnic, korýtkem a děravým kamenem pískovce o průměru asi 60 cm. Ve spodních vrstvách se objevil zatím jeden z nejbohatších souborů saské lužické kultury, řazené P. Jenčem do billendorfského okruhu, jaký byl kdy v severních Čechách nalezen. Enigmatická je tenká spodní poloha ležící hned nad skalním podložím, která poskytla 25 pazourkových artefaktů a jeden střep. Jedná se patrně o mezolit, ale nebudeme se mu věnovat, protože máme dost lokalit, které jsou zaručeně mezolitické. V každém z převisů byla nalezena malakofauna a hojně kostí včetně zubů bobra.

Vedle Donbasu byl vykopán nepříliš podnětný Malý Donbas, jehož sedimentární zvláštností je zbytek říční terasy Ploučnice.

Převis Lakota leží v údolí Ploučnice poblíž kaple sv. Eustacha. Je ve střední části 4,8 m hluboký, 3-4 m vysoký a celkem 18 m dlouhý. Skalní podloží leží v hloubce 1,6 m a kulturní vrstva má mocnost 1,5 m. Malá, orientační sonda poskytla stovky keramických fragmentů, v nichž jsou podle určení P. Jenče zastoupeny střepy hlavně kultury lužických popelnicových polí a siřemské fáze kultury nálevkovitých pohárů. Poměrně hojný je ve spodní části profilu doprovod pazourkových artefaktů, ale jednoznačný mezolit nebyl potvrzen. Jméno Lakota bylo zvoleno po velkém zvažování – převis nám ukázal náčelník Lesní ligy, která si před časem pozvala do svého tábora skutečného severoamerického Indiána z kmene Lakota. I v rámci snad 150 orientačně zkoumaných převisů s. Čech se jedná o mimořádnou lokalitu. Naši návštěvníci mívají pravidelně dojem, jako kdyby v každém převisu něco bylo. Ve skutečnosti jsou za našimi výsledky desítky prochozených kilometrů, mnoho negativních orientačních sond a velké zvažování.

Převisy na Bezdězu byly objeveny místním občanem panem Jandou, který si v časopise Bezděz (jak jinak) přečetl náš článek o mezolitu. V. Peša a P. Jenč zde již v zimě zkusmou sondou narazili na bohaté osídlení. V převisu ležela středověká dehtárna (druhá polovina 13. stol.), pod ní leží neolit a ještě hlouběji mezolit. Zdrželi jsme se dokumentováním středověkých odpadků na povrchu, takže se nám nepodařil větší plošný odkryv. Když za námi přijel Marek Zvelebil z Univerzity v Sheffieldu a Barbara Voytek z Berkeley v Kalifornii, měli jsme dlouhou diskuzi nad jedním z největších předělů v lidské historii – nad přechodem od lovecko-sběračského života k zemědělskému, od mezolitu k neolitu. Marek se domnívá, že někdy asi před 7700 lety proniklo do sz. Maďarska, Rakouska, jižní Moravy a posléze do středočeských nížin nové etnikum, které místním mezolitikům praktikujícím divoké zemědělství uštědřilo kulturní šok v podobě organizovaného zemědělství. Střední Čechy v té době mohly fungovat jako ohnisko, odkud se nový životní styl šířil dál na sever a severozápad. Lokalit, kde se dá přispět k řešení této problematiky, je v celé Evropě hodně málo. Vypadá to tak, že právě Bezděz, kde je jak neolit tak mezolit dobře vyvinut, vrstvy navíc obsahují hodně kostí, může hodně přispět k porozumění změn, které se odehrály v tomto zlomovém období.

Nálezy v Lakotě, Donbasu a Uhelné rokli přispívají k poznání historie krajiny, ale Bezděz je lokalita jiného řádu – může vypovídat něco o Evropě a její civilizaci. Může to být bod na mapě mezoliticko-neolitické evropské unie.

Shrnutí – vznik a vývoj pískovcového reliéfu

Archeologické shrnutí výzkumů obsahuje poslední odstavec. Pokud se týče vzniku a vývoje pískovcového reliéfu a pseudokrasu, pokusím se vyjmenovat jeho hlavní fáze a hlavní procesy, tak jak je po mnoha letech pochůzek a nejméně osmi kopáčských sezónách pozoruji v pískovcových oblastech (text vychází z jedné kapitoly připravované knihy J. Němce a kol. o přírodě Mladoboleslavska, psal jsem jej minulý týden a nechci jej měnit):

A. Přípravná fáze

V této fázi se pískovcové těleso nalézá skryto pod úrovní terénu a z větší míry i pod hladinou spodních vod. Cirkulace podzemních vod je jednak průlinčitá v celém objemu pískovcového masivu, jednak probíhá po puklinách a díky příronu i v jejich bezprostředním okolí (několik dm až 2 m). Z pozorování např. v podzemí Proseckých skal v Praze víme, že již během této fáze dochází k tvorbě pevnějších jader pískovce – jedná se o charakteristické kvádry o průměru několika metrů – které jsou obklopeny měkkým pískovcem či dokonce pískem. Octne-li se takto porušený pískovcový masiv v dosahu eroze dochází rychle k preparaci pevných jader a vzniku zárodečného skalního města. Část těchto puklin a oslabených zón existovala již během třetihor, protože je využívána roztoky, které deponovaly žilné železivce, křemenné a chalcedonové žilky a vzácně i Mn-oxidy nebo fosfáty bohaté partie. Domnívám se, že rozhodující vliv na vznik oslabených zón částečně dezintegrovaného pískovce měly ledové doby. Při nich docházelo k promrzání zvodnělých puklin včetně 0,5 - cca 4 m širokých příronových zón a následné mikrogelivaci a mrazovému čechrání pískovce. Neznáme zatím kritéria, podle kterých bychom mohli rozlišit teplé terciérní a chladné kvartérní zvětrávání, nicméně pozorování z různých podzemních lomů a tunelů ukazují, že značná část tvarů pískovcových skalních měst vznikla ještě pod úrovní erozní báze a byla zvýrazněna teprve následujícím výzdvihem a erozí.

B. Počáteční fáze

Je charakterizována tektonickým výzdvihem a erozí. Charakteristicky je vyvinuta ve středních Čechách v podobě ploché zemědělské krajiny s pískovcovými roklemi. Směrem k severu se zvyšující se amplitudou tektonických pohybů nalézáme zralejší až senilní formy pískovcového reliéfu. Jednotlivé fáze vzniku pískovcových měst tak na území Čech i samotného Mladoboleslavska můžeme studovat jako profil, který začíná na Proseku nebo Vinoři v Praze a pokračuje přes rokle Kokořínska a Skalské tabule až do skalních měst Českého ráje, Hradčanských stěn a Labských pískovců.

C. Zralá fáze

V určitém bodu vývoje skalního města se již neuplatňuje tektonický výzdvih a erozní exhumace zvětralých zón, ale různé typy zvětrávání v kombinaci s antagonistickým procesem vzniku ochranných skalních kůr. Několik sezón výkopů pískovcových převisů (viz např. Svoboda et al. 1998, 1999) ve středních a severních Čechách přineslo jeden zásadní poznatek. Mezolitická vrstva, která je opakovaně datována radiokarbonovou metodou jako 7-10 tisíc let stará, končí v různých převisech jen 3-15 cm od okraje skály. Je tedy patrné, že převisy se v průběhu holocénu prohloubily jen asi o 10 cm. Toto pozorování platí jen pro ty části převisů, které jsou vyplněny sedimenty, a u kterých nedošlo ke gravitačnímu odlamování exfoliačních šupin. Důležitou část převisů je tedy nutné považovat za periglaciální jev, který vzniká promrzáním a mrazovou destrukcí vlhčích partií masivu, např. v dosahu vzlínající kapilární vody následkem mnoha cyklů promrzání.

Dalším velmi důležitým mechanismem vzniku pískovcového reliéfu je odlamování exfoliačních šupin. Exfoliační šupiny jsou v průměru 20-40 cm (někdy i přes 1 m) mocné partie pískovců, které kopírují okraje skalních stěn. Např. na oblouku skalních bran často nalezneme spáru, která má podobný průběh jako vlastní brána. V některých případech (Skalní brána v Kumerském pohoří) pozorujeme odlamování spodní části oblouku. V převisech pak často narážíme na odlupování převislé šupiny. K odlamování však někdy dochází i na skalních palicích, kde někdy vidíme typické, mladé odlomy ve tvaru mušle.

Mladé jizvy bývají poměrně rychle zakryty kombinovaným účinkem několika dalších typů zvětrávání. Jedná se především o ničení deštěm, kde je pravděpodobně rozhodující kinetická energie dopadající kapky. V geologickém časovém měřítku musíme rovněž uvažovat o omlacování skalních stěn krupobitím. Role vegetace je složitější, protože se většinou jedná o počáteční destrukci pískovců kořínky a kotvícími vlákny, ale o pozdější ochranu povrchu před klimatickými vlivy. Na chráněných místech, jako v jeskyních a pod převisy, má velmi důležitou roli solné zvětrávání. Při relativně malém, v přírodě běžném přesycení roztoků může halit vytvářet při své krystalizaci tlaky asi 60 kPa (to je asi 600 atmosfér!), sádrovec krystalizační tlaky asi 30 kPa a většina přírodních síranů tlaky 5-30 kPa. Tyto tlaky jsou schopné poškodit většinu běžných sedimentárních hornin. Následkem spalování sirnatého hnědého uhlí došlo v letech 1950-1990 k uvolnění oxidů síry a následovně k neutralizaci kyselých dešťů půdními a skalními substráty. To vyústilo v enormní produkci síranů napadajících jak historické stavby a pískovcové sochy, tak i povrchy skalních měst. Součástí roztoků, které přinášejí sole, je rovněž rozpuštěný oxid křemičitý. Ten putuje s kapilárními roztoky na povrchy skal. Tam se voda odpaří a na místě zůstane směs solí. Je-li místo chráněné, převáží vliv solí a tím i destrukce. Odmyjí-li se sole dešti, zůstává opál, který na povrch skal vytvoří odolnou skalní kůru. Ta obrňuje povrchy skal a usnadňuje přežívání takových útvarů jako jsou izolované skalní věže.

D. Fáze stárnutí

Pro tuto fázi je charakteristická destrukce skalních tvarů spjatá se svahovými pohyby, řícením skalních bloků a rozvalováním skalních měst, jak se to děje v některých částech Labských pískovců anebo na hraně Příhrazské plošiny. V určitém pískovcovém území obvykle převládá jedna z výše zmíněných fází, ale v detailu lokality nebo místa je nutné pohlížet na pískovcový reliéf jako na mozaiku různě starých povrchů, z nichž některé mohou míst svůj základ ještě v třetihorách a přežívají díky ochranným vlastnostem skalních kůr. Jiné jsou jen několik tisíc nebo set let staré a působí archaicky díky zvětrávacím procesům.

Plány do budoucnosti a opravy

Tyto "expediční" zprávy jsou psány ještě za čerstvé paměti po skončení výzkumů a před vlastním zpracováním výsledků, které v archeologii často trvá roky ba desetiletí. Občas se vloudí chyba. V poslední zprávě (Speleo 29) uvádím, že v sondě Arba bylo nalezeno asi 2 000 artefaktů. Zdejší pazourky byly tři měsíce počítány a kresleny Lenkou Jarošovou. Je jich 7 tisíc!, neexistuje jiná podobně bohatá lokalita. V převisu Jezevčí díra píši o třech mezolitických ohništích nad sebou, radiokarbonová analýza prokázala, že mezolitické je jen spodní ohniště, obě horní patří eneolitu a pazourky se do nich dostaly přemístěním ze spodní vrstvy. Původně jsme s výkopy již chtěli skončit, napsat o nich knihu a věnovat se spíš ochraně lokalit. Dnes to vypadá tak, že se možná ještě jednou vrátíme do Labských pískovců a tím uzavřeme výkopovou sérii velkých rozměrů. Máme obrovské množství materiálu, který je nutné zpracovat. Asi jedinou výjimku bychom udělali v případě Bezdězu, který vypadá jako klíčová lokalita. Docent Valoch nám radí, abychom jej otevřeli plošným výkopem. Nejsem si však jist, zda by neměl být ponechán dalším generacím.

Výzkum je hrazen z grantu NG Society "Last foragers of Northern Bohemia" vedeného J. Svobodou a akademického projektu AV ČR CEZ Z3-013-912.

Literatura:

Adamovič J. (1997): Vývoj poznání geologické stavby západní části VVP Ralsko. - Bezděz 5: 85-146. Česká Lípa.

Blažková J. (1997): Vznik vojenského prostoru Ralsko. - Bezděz 5: 9-46. Česká Lípa.

Cílek V. (1996): Jeskyně Psí kostel v pohoří Kumer. - Speleo 23: 17-24. Praha.

Cílek V. (1999): Poslední lovci Evropy – zpráva o výzkumu pískovcových převisů v Polomených horách. - Pseudokrasový sborník I: 77-82. ČSS, Praha.

Dohnal Z. (1961): Rašeliniště a slatiniště Polomených hor. - Anthropozoikum IX: 241-262. Brno.

Kinský B. (1947): Máchovo jezero-naše moře. - Turistický průvodce Doksy s okolím: 17-18. Nákladem L. Kratochvíla, knihkupce a nakladatele v Doksech.

Kuncová J. (1997): Zájmy ochrany přírody ve vojenském prostoru Ralsko a přilehlých územích. - Bezděz 5: 525-533. Česká Lípa.

Mikuláš R. (1992): Pozůstatky po dobývání železných rud v křídových pískovcích Dokeské a Ralské pahorkatiny. - Čas. Mineral. Geol. 37, 4: 349-352. Praha.

Mikuláš R. (1993): Geologické zajímavosti připravované NPR Hradčanské stěny. - Journal of the Czech Geological Society 38, 3-4: 221-222. Praha.

Mikuláš R. (2000): Poznámky k projevům bioturbace na archeologických nalezištích. Biogenní přepracování archeologických nalezišť v kvartérních osypech pískovcových převisů v sz. části CHKO Kokořínsko. - Archeologické rozhledy LII: 101- 113. Praha.

Peša V. (1999): Pravěké rituály v Polomených horách. Archeologické výzkumy v okolí Dubé na Českolipsku. - Kuděj 2: 3-9. Praha.

Svoboda J., Cílek V. a Jarošová L. (1998): Zum Mesolithikum in den Sandsteingebieten Nordböhmens. - Archäologisches Korrespondenzblatt 28: 357-372.

Svoboda J., Cílek V. a Jarošová L. (1999): Mezolit na Českolipsku. - Bezděz 8: 11-34. Česká Lípa.

Summary: Kumer Mts. (Northern Bohemia): The research of sandstone rockshelters and pseudokarst

The field archaeological research took place under the sandstone rockshelters of Kummergebirge close to the city of Doksy and on the slopes of the Bezděz Mt. No previous archaelogical research has ever been carried in Kummergebirge. We unearthed six rockshelters where five prehistoric cultures were found (Aeneolithic – Řivnáč and unspecified culture, Lusatia culture of Late Bronze Age, Halstatt, Silesia culture of Early Iron Age, medieval 13-15th centuries, New Age 16-20th centuries). The most important site was located under Bezděz where well developed Mesolithic layer at the bottom is replaced by Neolithic Punctuated Bowl culture and some later cultures. Many profiles are fossiliferous. They contain charcoals, Vertebrate bones, mollusca so paleoenvironmental conditions can be reconstructed. From the point of pseudokarst study the most important find is loess layer blown into one of the rockshelters. It provides the evidence for the origin of abris and some sandstone caves as periglacial phenomenon that probably developed by microgelivation of more humid parts of sandstone massif.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS