Infiltrace
Václav Cílek

Úvod

Devadesátá léta zrodila či rozvinula celou řadu nových kulturních a společenských fenoménů, z nichž většina je nějak spjata s klubovou scénou či internetem. Právě internet propojil drobné izolované skupiny a aktivní jedince a přispěl tak ke vzniku určitých proudů, namísto dřívější série víceméně izolovaných akcí. Většina těchto proudů zůstává v rámci undergroundu, ale toto slovo změnilo svoji podstatu. Dnes se samotný underground označuje jako něco, co uniká pozornosti masových sdělovacích prostředků a odmítá konzumní společnost. Underground 90. let byl, je a bude rozdroben do stovek různých skupin, které se nalézají pod horizontem viditenosti. Jde to tak daleko, že úspěšný undergroundový DJ změní jméno a odejde k jinému labelu, jen proto aby se nestal viditelným, aby zůstal součástí undergroundového světa. V rámci undergroundu existují vlastní internetové informační kanály a řada časopisů. Pokud vůbec víte, že existují, tak se k nim dá dostat. Je to ovšem ztíženo tím, že tyto časopisy jsou určeny pro pár desítek či stovek lidí, kteří nemají potřebu stát se slavnými (právě naopak) a oslovovat masy.

Cílem tohoto článku je upozornit na jeden bohatě se rozvíjející undergroundový fenomén, který víceméně souvisí se speleologií a místy do ní přechází. Nemáme zatím pro to jméno. Sám pro sebe tomu říkám industriální speleologie, přičemž slovo „industriální" odkazuje k městu, techno hudbě, street culture a nové industriální estetice. Samotní účastníci těchto akcí se nazývají třeba jeskynní klan nebo důležitým slovem „infiltrátoři". Je to vlastně druh speleologických hackerů, kteří pronikají hlavně do kanalizačních systémů, dopravních tunelů, opuštěných vojenských základen a stanic metra. Podstatou akce je průnik do industriální podzemní říše. Je to něco mezi ne-virtuální počítačovou hrou, kdy se uniká před kamerami a policií, sportem a dobrodružstvím. V Čechách jsou nejlépe organizovanými infiltrátory skupiny graffiti, které se specializují na metro (viz český časopis „Terorista"). Jinak občasných infiltrací třeba do starých důlních děl se účastní mnozí jeskyňáři. Industriální speleologie je však především životním pocitem blízkým dílům a tvůrcům jako Neuromancer, Blade runner, Stray Toasters či třeba Jeff Wall. V následujícím textu se vás pokusím provést některými infiltračními akcemi industriálních jeskyňářů.

Odkladiště mrtvol v Detroitu

Julia popisuje tento příběh: „Poblíž mostu Ambassador vede tunel z Detroitu do Kanady. Používá se jen jedna větev, ostatní jsou opuštěné. Po žebříku jsme sešplhali do černého, hustého, zamlženého tunelu. Cestou jsme prošli místností, kde byla bezpečnostní kamera. V té chvíli začala jedna z dívek panikařit. Když jsme pak zahnuli za roh, uviděli jsme paprsek baterky a věděli jsme, že jsme obklíčeni. Za chvíli světlo zmizelo, takže jsme se v úplné tmě beze slova plížili k ústí tunelu. Melmoth se odkradl, aby zjistil, co se děje. Pár, který se od nás dříve odpojil, ležel v blátě tváří dolů, ruce v želízkách. Nevěděli jsme, co jim řekli a tak jsme se rozhodli vzdát. Naštěstí kamarádi ze San Franciska věděli, jak vyjednávat s policií – v omluvném monologu, kdy policajty vůbec nepustili ke slovu vysvětlili, že jsme sem přišli udělat jen pár fotek. Ukázalo se, že oblast je kontrolována Crips/Bloods gangem, je distribuční oblastí drog a tunel slouží k odhazování mrtvol. Policie se nás ptala, jestli jsme tam dole neviděli nějaké „kosti". Jinak Detroit je báječné jeskynní hřiště. Další dny jsme se vyšplhali na Ambassador Bridge, udělali jsme tyrolský travers na nádvoří hotelu Cadillac a kajakovali jsme podél železáren na ostrově Zug." (www.darkpassage.com)

Tim, který bydlí naproti tunelu vysvětluje, že gangy Crips a Bloods v oblasti vůbec nepůsobí, že jim policie jen chtěla nahnat strach. Popisuje bezpečnostní systém, který je kvůli ilegální imigraci z mexické čtvrti velmi důkladný. Policie například prověřuje čísla zaparkovaných automobilů. (www.urbanexplorers.net)

Neviditelný New York

Stanley Greenberg v knize „Invisible New York. The hidden infrastructure of the City" (1998, John Hopkins University Press) dokumentuje technologické ruiny pod Novým Yorkem. S. Greenberg mnoho let fotografoval opuštěnou technologickou infrastrukuru velkého města – zrezivělé stroje, staré turbíny, opuštěné tunely. Větší část podzemí New Yorku je kvůli teroristům bedlivě monitorována, takže není možné navštívit takové industriální divy jako je hlavní vodní přiváděč v hloubce 90 m, ukotvovací systémy mostů v Brooklynu a Manhattanu, parní turbínu v brooklynském Prattově ústavu, tajné raketové silo Nike v Bronxu či opuštěnou stanici metra City Hall, kde ještě visí mosazné lustry. Podzemní místnosti, kde jsou natažena lana ukotvovacích systémů mostů připomínají obří piano, protože vibrují, jak po mostě jezdí automobily.

Jsem Vadim, pán moskevského podzemí

V hlavním městě Ruska působí zvláštní skupina „Moskevských kopáčů", kteří se specializují na průzkum moskevského podzemí. Jsou vedeni Vadimem Michajlovem, který se považuje za krále podzemní Moskvy. Její podzemí je značně rozsáhlé, protože v Rusku je dlouhá tradice paranoidních vlád. Vypráví se o Caru Ivanu Hrozném, který někdy po roce 1580 začal propadat šílenství a nechal vyrazit podzemní mučírnu. V 18. století si Kateřina Veliká najala italské architekty, kteří svedli nepohodlou říčku Neglina do systému cihlových kanálů. Během sovětského režimu byly vybudovány tajné stanice metra, naslouchací chodby a kryty pro politickou elitu. Dodnes se v zimních měsících uchyluje do podzemí možná až několik desítek tisíc bezdomovců. Podzemí není řádně zabezpečeno, takže E. Arvendlund, která s Vadimem podnikla pár exkurzí, s údivem pozorovala tajné linky i vodovodní potrubí mířící do Kremlu („proč je nějaký Čečenec neotráví?"). Vadim indikuje zajímavým způsobem metan – zapálí plynový zapalovač a dívá se, zda se plamen nezbarvuje na okrajích do oranžova, což prý ukazuje na zvýšené koncentrace metanu.

Vadim jako dítě strávil dny s otcem, řidičem moskevského metra. Zapamatoval si veškeré dostupné stanice a tunely, ale od 12 let se pouštěl do vlastních infiltrací. Během dalších dlouhých let si kolem sebe vybudoval skupinu složenou z podivné směsice lidí, včetně veteránů afgánské války a bývalých důstojníků KGB. Jejich objevy jsou svérázné. Nedávno Kopáči objevili pod Moskevskou státní univerzitou 250 kg radioaktivního materiálu, což možná vrhá světlo na příběhy o neplodnosti a ztrátě vlasů postihující zaměstnance fakulty. V roce 1994 v sedmém patře moskevského podzemí našli něco, co může být tajemné Stalinovo metro. Je prý dodnes funkční. Hlavní zájem Kopáčů se však soustřeďuje na nalezení ztracené knihovny Ivana Hrozného, která má být někde pod Kremlem a obsahovat drahocenné byzantské a hebrejské rukopisy.

Vadimovi byla věnována poměrně velká pozornost včetně reportérů CNN. Nepracuje, žije jen podzemím, těžko říct, čím se živí. Nepůsobí důvěryhodně. V jiném článku je představen v poněkud odlišné podobě. Sociologie „mole people", jak se jim říká v New Yorku, podzemníků, je v Moskvě odlišná. Bývalí trestanci mají Moskvu zakázanou, takže se ve skupinách organizovaných podobně jako ve vězení sdružují v podzemí. Kromě nich zde žijí „spongers" (Websterova encyklopedie to překládá jako „parazité společnosti") i profesionální poustevníci. Některé příbytky jsou poměrně luxusní – s televizí a vařičem. Jako vchod obvykle slouží kanalizační vpusť. Kopáči dokonce vzpomínají na jednoho profesora, který žil v podzemní komunitě a měl její respekt. Před několika lety našli Kopáči svoji první mrtvolu, ale v poslední době hrůzných nálezů jako jsou rozřezané kusy mrtvol přibývá. Lidé ze státních podniků jako jsou vodovody se bojí lézt pod zem, kde je stále více podivných živlů. Moskevské podzemí je podivné a málo kontrolované. Tunely metra jsou napojené na Kreml. V podzemí u Centrobanky byli spatřeni lidé v maskáčích, ale Kopáči se báli je sledovat.

Velmi zajímavý je systém asi 150 říčních kanálů. V jednom z nich našli hromádku lidských lebek, což je snad doklad stalinských čistek. Pod ulicí Bolšaja Pirogovskaja našli Kopáči opuštěnou laboratoř se starým telefonem, oděvy chránícími proti chemikáliím a zastaralými respirátory. Místnost byla opuštěna ve spěchu. Její podlaha byla pokryta krystaly nějaké látky. Pod katedrálou Krista Spasitele byl postaven bunkr pro 3000 lidí. Jindy Kopáči narazili na postavy v mnišských kápích kolem zvláštního oltáře. Sloužili nějaký zvláštní rituál, ale když si všimli, že jsou pozorováni, zmizeli. Jiná skupina pozorovala tuto scénu: na podomácku stlučeném stole ležela nahá žena s tváří zakrytou černou maskou. Kolem ní hořely černé svíce. Shromáždění bylo oděno v černých oblecích. Naštěstí bezdomovci ničí svatyně satanistů a nedovolují jim usadit se na jednom místě.

Ztracená knihovna pod Kremlem

Její údajný příběh je následující: V roce 1472 se Ivan III. oženil se Sofií Paleologovnou, neteří posledního byzantského císaře. Sofie dostala jako věno unikátní sbírku knih a rukopisů, které stejně bylo nutné zachránit před expanzí Osmanské říše. Aby toto bohatství neshořelo při požáru města, Sofia zaměstnala italského architekta Aristotela Fiorovantiho, aby postavil knihovnu pod Kremlem. Až do této chvíle je příběh velmi pravděpodobný. I v Čechách bývalo zvykem, že při požáru se cenné předměty a knihy stěhovaly do sklepů. O tajné skrýši věděl ještě car Ivan Hrozný, ale toto tajemství prý ve své pozdní šílenosti již nikomu nesvěřil. Knihovna či klenotnice se postupně stávala legendou. Po staletí po ní pátralo mnoho lidí včetně Napoleona.

Další pokračování je poněkud „gaensselovské". Chruščev měl ustanovit zvláštní výbor vedený mužem jménem Tichomirov, ale s příchodem Brežněva k moci, byla skupina rozpuštěna. V roce 1980 údajně ukazoval bývalý velitel Kremlu, generál Vedenějev mapu, která ukazovala místo, kde knihovna leží. V posledních letech po knihovně pátrá tým složený jak z historiků tak i různých médií. Součástí jejich práce je chránit průzkumníky před „zlými silami", které již mnohokrát měly způsobit nemoc či smrt hledačů. Je to ruská schíza, raději se vraťme kousek na západ. (www.bullatomsci.org/issues/1997/mj97ilnitsky.html ), (www.aifru/win/47/underground_e.htm).

Řidiče metra nefoťte bleskem!

Australský jeskynní klan vydává zajímavý časopis Il Draino týkající se průzkumu městské kanalizace. Klan má své pobočky ve všech větších australských městech. Jednotlivé kanalizační řady jsou pojmenované, každý je prý jiný. V jednom z nich si jednou udělali rozsáhlou techno-party. Mnoho skupinek proniká do metra, hlavně do technických tunelů a opuštěných stanic. Z Glasgova nám radí, abychom řidiče metra nikdy nefotili bleskem, prý ho to může zaskočit. Zaslíbenou zemí tunelářů je Anglie a Skotsko. Průmyslová revoluce zde byla obzvlášť intenzivní, železniční síť velice hustá, tunelů mnoho a mnoho tratí bylo později odstaveno z provozu. Přístupné jsou nejenom vlastní tunely, ale také některé, částečně podzemní stanice a průchody.

Z mnoha příběhů a infiltrací vybírám alespoň historii Chicago Tunnel Company z časopisu Infiltration, který nedostanete ani na stánku PNS. Na konci 19. století došlo k ražbě mělkých tunelů pod středem Chicaga. Ležely v hloubce kolem 12 m. Jednalo se hlavně o systém podzemního zásobování města, který byl uveden do chodu v roce 1906. Tehdy měl 149 elektrických lokomotiv a víc jak 3000 vozíků na rozvážení zboží, uhlí a pošty. Jeho celková délka je asi 60 mil. Nápad to byl vynikající, protože odlehčoval provozu na povrchu, ale ekonomicky se příliš nevyplácel. V roce 1959 byl systém odstaven a krátce na to zapomenut. Rozvodná společnost Commonwealt Edison začala po roce 1970 využívat část tunelů jako kolektory pro kabely vysokého napětí. Staré tunely však stále vedou pod Chicagem. Jsou sice mimo provoz, ale jsou vystrojené antikvárními rozvody a dosti blátivé. Pod některými obchody jsou dodnes přistavené staré vagónky. Phil O´Keefe se později snažil dostat do tunelů, aby objevil staré lokomotivy. Popisuje bloudění částečně zatopenými tunely, nález stolu, na kterém byly rozloženy ještě čitelné noviny z roku 1950. Pod dotykem se všechno rozpadlo. Philovi se podařilo najít cestu ven podzemními garážemi – cestou se jim ulevilo, když našli opuštěnou kontrolní místnost s běžícími kamerami. Ochranka byla na svačině.

Později firma, která o existenci podzemí neměla ani ponětí, stavěla v Chicagu most. Další události jsou dobře známy, je to dodnes noční můra mnoha obchodníků a byznysmanů. Firma při stavbě mostu zarazila pilot tak hluboko, že se dostala do jednoho z tunelů. Podzemní systém byl rychle zatápěn a střed města se ocitl bez proudu. V některých domech (vesměs těch nejvyšších mrakodrapech) to trvalo až tři dny, než byla voda z podzemí vyčerpána a spojení obnoveno.

A co u nás ?

Občas infiltrátory potkávám a občas o nich slýchávám. Velice jsem oceňoval akce v hlubokém kolektoru (-70 m) pod Prahou. Je jím veden kabel vysokého napětí. Spodní kolektor je spojen šachtami s mělkým kolektorem, který leží asi 812 m pod povrchem. Myslím, že ho je dnes vyraženo kolem 50 km. Svého času infiltrátoři pronikali šachtami od stanice metra Holešovice do spodního kolektoru. Tam bývala přistavená šlapací drezína, kterou se vozili pod Prahou. Tady musím varovat, kolektory jsou dnes velmi dobře střežené kamerami. Město se bojí teroristického útoku, protože v kolektorech je vedena elektřina i plyn. Navíc nedávno došlo k vykradení jednoho podzemního kolektoru u Malého rynku (vchod do kolektoru je hned u Rotta). Následovala honička z ásahové jednotky se samopaly. Bezvýsledně. V Plzni zase někdo věci a plánů znalý vykrádá z podzemí obchody. Předpokládá to dosti detailní znalost situace, protože z chodeb vede mnoho zazděných východů do sklepů, takže musíte velmi dobře vědět, kde jste. A pokud chci zahraniční infiltrátory něčím trumfnout, tak jim vyprávím o akci, kdy skupina českých jeskyňářů pronikla na Kole štolou téměř do epicentra pokusného jaderného výbuchu. To už je moc i na otrlý jeskynní klan!

Poděkování: Kopie různých pozoruhodných časopisů, zejména Il Draino a Infiltration byly poskytnuty Petrem Kazilem. Velmi mě potěšil a děkuji mu. Václav.


Na titulní stranu
Na hlavní stránku ČSS