Historické dobývky v Herlíkovických štolách
Radko Tásler, ZO 5-O2 Albeřice

Úvod

Naše ZO se zajímá o historická důlní díla v Krkonoších již od svého vzniku, ale teprve v roce 1988 jsme začali se systematickým průzkumem a dokumentací. Pochopitelně naší pozornosti neunikly ani Herlíkovické štoly.

Jako Herlíkovické štoly je označována soustava starých i novějších důlních děl v Krkonoších severně od Vrchlabí na západním svahu Herlíkovického Žalého. Důlní díla jsou klasifikována jako opuštěná ve správě DIAMO s.p. (SULOP Příbram). V roce 1980 zde bylo zřízeno chráněné naleziště netopýrů "Herlíkovické štoly". V roce 1995 a 1996 probíhala za spolupráce správy KRNAP Vrchlabí úprava a údržba uzávěru vchodů do štol, kterou provedla Česká speleologická společnost Albeřice. Zhruba od této doby jsme započali s báňsko historickou dokumentací a fotodokumentací.

Naším prvním úkolem bylo ověřit mohutné subvertikální dobývky, které byly známy pouze z literatury. 2.5.1995 jsme dosáhli velice náročným dovrchním lezením hlavní dobývku a její nejvyšší bod v závalu. Cesta však byla pouze provizorně zabezpečena a teprve v roce 1998 jsme dutinu vystrojili speleologickou jednolanovou technikou. Při vrtání děr pro expanzní kotvy se ve velice tvrdé hornině osvědčila akumulátorová vrtačka Bosch.

Před námi se pokoušel dobývek dosáhnout Mirek Braun se svoji partou pomocí upravených lešenářských trubek. Bohužel neznáme, jak vysoko se v dobývkách dostal.

Bezpečným vystrojením jsme započali s podrobným průzkumem a dokumentací, jejichž částečné výsledky zde předkládáme.

Geologické poměry

Herlíkovické dobývky byly založeny v magnetitových skarnech vyskytujících se v Krkonoších v obloukovitém pruhu od Herlíkovic přes Vlhký důl, Velkou Úpu až na polskou stranu do Kowar. Herlíkovickým ložiskem se zabývala z geologického hlediska povšechně řada autorů (např. Svoboda, Chaloupský 1962, Kettner 1919) a na začátku šedesátých let bylo ložisko zkoumáno důlními díly (zpráva pro svoji nedostupnost dosud nebyla studována).

Vstupní, respektive dědičné štoly jsou v předních částech raženy v ortorulách, dále ve svorových rulách. Vlastní ložisko má tvar nepravidelné čočky uložené konkordantně ve svorových rulách upadajících pod úhlem asi 45o k SV. V rudním tělese se magnetit střídá s agregáty amfibolu a obsah železa kolísá od 50 do 70 % (např. Chrt 1959). Při okrajích ložiska je malý podíl pyritu a chalkopyritu. Dále ze "zajímavých minerálů" byl zjištěn uraninit a pěkně vyvinuté kalcitové krystaly. Útržkovitě je ve skarnech přítomen vápenec a dolomit. Krasové dutinky, jako se vyskytují například v Obřím dole, dosud nebyly nalezeny.

Historie těžby

Krkonoše nikdy nepatřily k věhlasným rudním revírům a u většiny historických důlních děl v Krkonoších chybí archivní informace o dobývání. Pokud se objevují zprávy, jedná se většinou o povrchní popisy "prastarých" dolů, o majetkoprávní vztahy nebo o zpracování určitého krátkého časového úseku provozu dolů . Většinou se nepodaří zjistit podrobnější údaje o způsobu těžby, množství a časovém postupu prací. Zcela chybí informace o vzniku dolů. Podobná situace je i okolo Herlíkovických štol. Historií těžby se zabývá ve své práci Schneider (1897) nebo Pilous (1978), ale v terénu tyto historické údaje byly málo ověřovány.

V roce 1523 vydává Kryštof Gendorf horní právo obci Herlíkovice, což je nepřímým důkazem o existenci dobývání na této lokalitě. Existuje však zpráva z roku 1409, kde se hovoří o dolech na železo v údolí Labe. Mohlo by se jednat o Herlíkovice. První přímý písemný, respektive obrazový doklad je z roku 1580 (Bartoš, Nováková 1997), kdy Hüttel zobrazuje na své mapě v místě dnešních Herlíkovických štol dvě šachty. U jedné je nakreslen rumpál. Od Gendorfových dob až do konce 17. st. byly doly nejvýnosnějším podnikem na těžbu železa v celých Krkonoších. Z roku 1781 pochází zpráva, že doly jsou opuštěné.

Po roce 1792 je řada drobných pokusů o těžbu, která byla silně komplikovaná spodní vodou. Proto došlo pravděpodobně v roce 1820 k ražbě třetí nejnižší dědičné štoly (nyní štola č.1). Štola však byla údajně pro příliš tvrdou horninu ukončena po 160 m. Toto ukončení je nyní v podzemí patrné, ale nesouhlasí s údajem, že k zatopeným dobývkám zbývalo dorazit ještě dalších 160 m. Podle současných znalostí starých dobývek zbývalo plných 300 m! O ražbě horních dvou dědičných štol jsme dosud nikde zmínku nenalezli.

Spodní dědičná štola byla doražena k ložisku až v roce 1889 a dovrchní dobývkou byl celý důl odvodněn. Těžilo se asi 6 let, ale zásoby magnetovce nedosáhly očekávaného množství a těžba byla opět ukončena. Poslední krátká těžba probíhala v letech 1916-1920, kdy stoupla spotřeba železa kvůli válce.

Poslední aktivita na ložisku byla v letech 1952-1953, kdy se ověřovalo uranové zrudnění. Výsledek průzkumu byl negativní. V této době byly částečně přefárány dědičné štoly a vyraženo několik set metrů nových sledných chodeb i krátkých překopů, které podsedaly nebo obkružovaly staré dobývky. K ražbě ve starých dobývkách nedošlo, ale není jisté, zda jich část nebyla zasypána. Podrobný popis těchto nových "uranových" děl neuvádíme, protože nejsou předmětem této práce.

Historické chodby a dobývky

Nejvyšší a nejstarší část dobývek je zachovaná pouze v podobě povrchových depresí. Šachty jsou zcela zasypané a navíc jsou na starých pracech superponovány práce z uranového průzkumu. Část starých hald mohla být rozebrána na stavbu podezdívek horských chalup a cest.

Nejvýše položená štola č.3 v nadmořské výšce 755 m je nepřístupná. Vzhledem k objektivnímu nebezpečí řícení byla uzavřena betonovým uzávěrem s průletem pro netopýry. Štola měla charakter starého díla, které bylo při uranovém průzkumu částečně přeraženo. Štola ústila do silně zařícených starých dobývek. Vzhledem k zařícení bylo velice obtížné určit charakter dobývek, ale domníváme se, že se jednalo o menší, vzájemně komplikovaně propojené komory převážně vertikálního charakteru.

Štola č.2 v nadmořské výšce 696 m byla v pozdějších letech přeražena, ale na mnoha místech nese stopy po sázení ohněm. Asi po 250 m ústí do zařícených dobývek s množstvím zakládek a ztrouchnivělé dřevěné výstroje. Dobývky mají sestupný i výstupný charakter v podobě komínů s menšími bočními komorami po selektivní těžbě. Na několika místech jsou stopy po sázení ohněm. Dobývky obchází nová štola. Ze zavalených komínů, šachet i zakládek je cítit zřetelný průvan. Dýmové zkoušky však nebyly provedeny. Bylo by nutné je provést v zimě z nejspodnější štoly při výstupném průvanu, což není možné vzhledem k zimujícím netopýrům. Není jasné, zda k zavalení komínů a šachet došlo přirozenou cestou ztrouchnivěním povalů, stojek apod. nebo vše bylo zasypáno při pozdějších důlních pracech.


Orientační řez herlíkovickými štolami


Kettner (1919) uvádí, že se z této štoly dalo proniknout do velmi strmé válcovité dutiny. Sestup byl prý nebezpečný (a asi ho nikdo neprovedl) pro velký sklon a množství volné sutě. Pravděpodobně se jednalo o hlavní dobývku, kterou popisujeme níže. Dnes se spojení středního a spodního patra marně snažíme objevit.

Štola č.1 v nadmořské výšce 583 m je nejníže položené dílo. Do vzdálenosti 120 m je zachován původní strop štoly, která byla ražena metodou sázení ohněm. Počva štoly byla při pozdějších pracech o více než 0,7 m prohloubena. Na jejím dně byl vystavěn kvalitní široký chodník z kamenů, při jižní stěně bylo ponecháno odvodňovací koryto. Kameny na hraně chodníku u odvodňovacího žlabu byly pojeny maltou, ale není jasné, zda v celém úseku štoly. Ve vzdálenosti 120 m od vchodu se štola větví. V přímém směru štola pokračuje asi 10 m v původní podobě, tj. v celém profilu je ražená metodou sázení ohněm a končí čelbou. Od vchodu až do této vzdálenosti je možné ve stěně ojediněle nalézt mělké záseky pro trámy, pravděpodobně důkaz kouřového patra. S mírným odchýlením od přímého směru pokračuje druhá větev štoly již s "moderním" lichoběžníkovým profilem.

Několik metrů nad vchodem do štoly č.1 je asi 50 m dlouhá štola historického charakteru. Vstupní části jsou sice poznamenány silným mrazovým větráním a opadem stropních bloků, dále od vchodu je však štola ražena metodou sázení ohněm a je velmi zachovalá. Na dvou místech jsou mělká hloubení. První z nich je zasypané, ze vzdálenějšího hloubení je proraženo úzké okno do stropu štoly č.1. Čelba štoly je asi dva metry za tímto hloubením. Tato štola a okno dnes slouží jako vstup do nejspodnější úrovně.

Ve vzdálenosti 450 m od vchodu se štola č.1 větví a chodba běžící severním směrem podchází staré dobývky. Přímo do stropu chodby ústí menší stará klikatá dovrchní dobývka se zbytky povalů. V západní stěně jsou založeny dobývky o neznámém, pravděpodobně však malém rozsahu. Vstup do hlavní dobývky je v západní stěně úklonnou chodbou (pravděpodobně šupnou) o neznámé výšce, která je z větší části vyplněna volnou sutí.

Hlavní dobývka je strmě ukloněná nepravidelná válcová dutina přístupná v délce více než 80-ti metrů. Na několika místech jsou ponechány pilíře a skalní žebra. Do boků místy odbíhají menší protáhlé dobývkové komory paralelní s hlavní dobývkou. Ve spodní části je dobývka 5-10 m široká a vertikální výška dosahuje až 15 m. Počvu tvoří strmě ukloněná suť. Výše se však dobývka rozšiřuje až na 20 m a stropy jsou podepřeny mohutnými kamennými zakládkami. V jedno místě byla vybudována hráň, která je nyní téměř celá zřícená. Výška vydobyté prostory se pohybuje v rozmezí 3-6 m. V nejvrchnější části dobývka končí sborem obrovských bloků se ztrouchnivělými sloupy.

Při jižní stěně byla však i v horních částech hlavní dobývka značně hluboká. Je založena mohutnými kamennými zídkami, které jsou přerušovány asi 5 m širokými rovnanými plošinami. Výška jednotlivých zdí dosahuje až 10 m a sklon je okolo 75o, místy i větší. Kameny jsou pojeny maltou! Rozbor malty zatím nebyl proveden. Ve zdech jsou zbytky vestavěných trámů, pravděpodobně zbytky po dřevěných plošinách. Funkce dřevěných plošin nám zatím není jasná. Některé plošiny byly v zídkách mezi sebou propojeny strmými klenutými chodbičkami, které jsou dnes zavalené. Vstupní část s klenutím je však zachovalá. V chodbičkách je nasypaná suť a zbytky polorozpadlých dřevěných sloupů. Nelze spolehlivě určit, zda chodbičky byl zasypány nebo se propadly klenuté stropy. Všechny plošiny však toto vzájemné propojení nemají a zatím se nepodařilo zjistit, k čemu chodbičky sloužily.

Zakládky jsou většinou ve velmi dobrém stavu, pouze v dolních partiích hlavní dobývky chybí. Buď se zřítily, nebo byly při pozdějších aktivitách zničeny a suť se vyřítila do nejspodnější přístupové úpadnice (šupny). Zhruba v místech chybějících zakládek měl ústit komín z dob uranového průzkumu, který je zatím nepřístupný. Některé neověřené prameny však říkají, že komín do hlavní dobývky nebyl doražen. Při deštích vytéká z komínu silný pramen vody.

Datovat zakládky se zatím nepodařilo a nikde nebyl doposud nalezen žádný nástroj. Podobné zakládky dosud nebyly objeveny v žádném krkonošském důlním díle, ani v Obřím dole, který byl z krkonošských děl dosud nejpodrobněji prozkoumán (Tásler 1996).

Hlavní dobývka nese stopy po sázení ohněm a též zde jsou zbytky po vývrtech. Vývrty jsou do délky okolo 30 cm a jsou nepravidelně rozmístěny. Při podrobnějším studiu bude pravděpodobně možné vysledovat etapy rozšiřování a prohlubování hlavní dobývky. Nejvrchnější části jsou bez průvanu, v ostatních místech je cítit slabý průvan vanoucí dolů v letních měsících.

Shrnutí

Na ložisku magnetitových skarnových rud lze z historických pramenů vysledovat hlavní důlní aktivitu od roku 1523 až do konce 17. st. Pozdější důlní činnost měla podružný význam, včetně rozfárání ložiska v letech 1952-1953. Velká část strmě ukloněného čočkovitého rudního tělesa byla vytěžena mohutnou členitou subvertikální dobývkou. Dobývka je přístupná v délce více než 80-ti metrů a její vyšší části jsou založeny kamennými zídkami. Mezi jednotlivými zídkami jsou rovnané plošiny, které byly propojené strmými klenutými chodbičkami. Důl byl odvodněn třemi dědičnými štolami, z nichž dvě jsou přístupné a nesou stopy po sázení ohněm.

Literatura:

Bartoš M., Nováková Z. (1997): Nejstarší obrazová mapa Krkonoš kronikáře Šimona Hüttela. Státní okresní archiv Trutnov a Krkonošské muzeum Vrchlabí. Trutnov.

Chrt J. (1959): Dosavadní výsledky vyhledávacího průzkumu na ložiskách skarnového typu v Krkonoších a v Krušných horách. Geol. průzkum, roč. č.1, čís.1. Praha.

Kettner R. (1919): O magnetovcovém ložisku u Herlíkovic (Hackeldorfu) se. od Vrchlabí. -Hor.věst., 1:82-85 a 93-96. Praha.

Pilous V. (1978): Za tajemstvím podzemí. Krkonoše 2 :16-19. Správa KRNAP, Vrchlabí.

Schneider G. (1897): Die Westsudeten im Vergleich mit den Central-Karpaten. -Riesengebirge in Wort und Bild, 17,1-2, 8-16 a 41-46. Maršov.

Svoboda J., Chaloupský J. a kol. (1962): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000 M-33-X Liberec. Praha.

Tásler R. (1996): Důlní díla v Obřím dole v Peci pod Sněžkou. Sborník Hornická Příbram ve vědě a technice. Příbram.

Summary: Historical mines of Herlíkovické Galleries, Krkonoše Mts.
Mines were carved in magnetite skarn ores during main mining from 1523 to the end of the 17th Century. Later activities, incl. those from 1952-1953 brought only minor changes. The major part of the steeply inclined lenticular ore body was excavated by steeply inclined tubular passage, which is accessible now in a length of 80 m. The mine was drained by three adits, two of them are still accessible.

Na úvodní stránku ČSS
CSS main page