Tunál Karel Divíšek pilot-letec-potápěč

Dne 28. října 1996 uplyne 40 let od úmrtí prvního československého potápěče Tunála Karla Divíška. Česká speleologická společnost získala videokopii filmu režiséra Lachmana Tajemství Macochy, na jehož natáčení se pan Divíšek podílel. Dokonce po té, co prof. Absolon odmítl Lachmanovu nabídku k natočení filmu, Absolona přemluvil a film byl realizován. Kopii filmu nám zapůjčila rodina Divíškova. Při té příležitosti jsme strávili dvě hodiny kouzelným, velice příjemným a zajímavým hovorem s paní Elmaritou Divíškovou, manželkou T.K.Divíška a prohlížením starých fotografií a novinových výstřižků.
Zavzpomínejme spolu s paní Elmaritou na roky prožité s Tunálem Divíškem.

 

Československý potápěč
Tunál Karel Divíšek
Elmarita Divíšková

Československá republika leží uprostřed Evropy. Nemá tedy moře a nepotřebovala ani potápěče. Prvním se stal přibližně v r. 1920 "brněnský Picard", všestranný sportovec, automobilový závodník, pilot-letec a pak už i po celá desetiletí i jediný československý potápěč: Tunál Karel Divíšek z Brna. Je pochopitelné, že tuto výjimečnou činnost neprováděl v moři, ale dokonce v podzemí, v jeskyních Moravského krasu. Tam totiž byl velikým problémem průzkum podzemní říčky Punkvy, která protéká jeskyněmi. Speleologická skupina prof. K.Absolona, ke které Divíšek dík své výrazné sportovní zainteresovanosti patřil, se marně snažila prozkoumat celé podzemní řečistě především ve dvou jeho částech - na horním toku směrem od Městikádě ke dnu Macochy, kde se Punkva objevuje výtokem do Horního jezírka. Pak protéká dnem Macochy do Dolního jezírka, kde se ztrácí v hlubinách. Na zemském povrchu se pak objevuje znovu teprve výtokem ve žlebu. V letech 1918-33 se soustředila pozornost a intenzivní práce na prostor mezi Dolním jezírkem, Punkevními jeskyněmi a výtokem Punkvy, kde se řečiště skrývalo. Šlo o to, zpřístupnit je návštěvníkům Krasu tak, aby se vytvořila vodní cesta, která by doplnila souvislý okruh pohádkovým světem krápníků. Podzemní terén je tam však velmi složitý: naprosto na něj nestačila běžná výstroj jeskyňářů, lana, provazové i dřevěné žebříky, malé vory. To vše se často muselo pro nepřístupnost a neprostupnost terénu obtížně sestavovat teprve na místě sestupu. Nepomáhaly ani opakované odvážné sestupy přímo do studené vody a podplavávání sifonů. Konečně se ve dvacátých letech podařilo prof. Absolonovi získat z fondu zlikvidované rakouské armády pro průzkumné práce vyřazený vojenský skafandr firmy Draeger. Byl dokonce k dispozici i vysloužilý námořní potápěč z Pulji E.Buršík. Ten seznámil členy speleologické skupiny s tajemstvím záhadného přístroje a T.K.Divíška, který pro své vynikající schopnosti plavecké byl pro nastávající úkol nejschopnější, zasvětil do jeho užívání. Ani používání tohoto náročného přístroje však nepomohlo vyřešit příliš složitý problém a mnohé pokusy jen potvrdily, že schůdnější cesta neexistuje ani skryta pod hladinou. Byl nevyhnutelný další nápor techniky: umělé snižování hladiny. Nejprve se podařilo za pomoci 400 m dlouhého uměle prokopaného tunelu snížit hladinu Punkvy o 6 m. Objevily se jen nové překážky, zátarasy, sifony, bylo možno je podplouvat, obcházet ve skafandru i bez, ale své tajemství řeka nevydala. To se podařilo - a zase jen zčásti - teprve v r. 1933 po náročné instalaci a zapojení baterie ponorných pump, tehdy technickému objevu firmy Sigma-Lutín, jak o tom svědčí krásný zvukový film Tajemství Macochy. A tak dnešní krásný turistický okruh: cesta Punkevními jeskyněmi na dno Macochy, odtamtud umělým tunelem na podzemní hladinu řeky, po které se propluje po lodích k Masarykovým jeskyním a po jejich prohlídce zase po lodi výtokem ven, je jakýmsi kompromisem mezi žárlivou přírodou a zvídavým člověkem.

V roce 1945 se ale ukazovaly velice reálné úkoly pro potápěče na povrchu, pod širým nebem, v řekách a rybnících. Z pohádkového podzemí pod širé nebe. Zdánlivý oddech, jak to zažil snad každý, koho po procházce podzemím přivítal u východu z jeskyň zase modravý přísvit denní záře, zelená klenba lesa a zlaté sluneční paprsky. Není to tak jednoduché.

Právě na povrchu čekala znovu náročná dřina. Proti čistotě podzemních vod kal a špína přinášená každodenní lidskou činností. Dokonce i nelidskou, protože například bezpečnostní orgány občas potřebovaly jediného československého potápěče jako pomocníka při odhalování či dokazování zločinu nebo i neštěstí, jehož stopy vedly pod vodu. A tak docházelo k nejrůznějším akcím, z nichž většina se váže na velmi neradostné události. Pokus o nalezení dětí, utonulých při školním výletě v rozvodněné Dyji u Nových Mlýnů, vyhledávání revolveru jako doličné zbraně na dně bahnitého rybníka u Hrušovan po vraždě četnického strážmistra, záchrana horníka, zavřeného v dole po vodním přívalu, vyhledání utonulého ve starém lomu. Ale i méně tragické úkoly čekaly po válce, když se začínalo v nepříznivých poměrech, často v troskách a s nedostatkem materiálu znova budovat. Ať už to byly zatopené důlní "hunty", které bylo zapotřebí vysvobodit kdesi na severní Moravě, protože v té době byly jen těžko nahraditelné, či závada v rybníce, zásobujícím vodou, potřebnou k výrobě, mlékárnu v Otinovsi, či oprava na zlínské přehradě, zajišťující zlínský vodovod - všude se ukazovala potřeba všestranných potápěčských služeb.

Snad jediným z kladů, které zpravidla přináší všechno válečné neštěstí, je urychlení technického pokroku v nejrůznějších oborech. Tak také první radostnou událostí pro našeho, stále osamělého mohykána v potápěčství byl nový, vylepšený skafandr, který vystřídal kolegu - veterána. Byl to zase výrobek německé firmy Draeger. Byl lépe vybaven, ale v podstatě to bylo stále ještě ono neohrabané monstrum jako jeho starší bratr. Výhodou bylo, že vzduch se vháněl pod vodu pumpou, která měla mechanickou obsluhu na břehu. Potápěč tedy nemusel nosit na zádech bomby se stlačeným vzduchem. Ve stísněných podzemních prostorách by se ovšem vždycky s tímto málo skladným zařízením zase nedalo dosti dobře manipulovat.

Samozřejmě se s nořením skafandru na povrchu zemském zvýšila popularita potápění. Zejména vodní díla - přehrady, volala po někom, kdo by je po válečných událostech a několikaleté už existenci a činnosti prohlédl. Často se pak ukázala potřeba i víc či míň naléhavých oprav. Správcem brněnské přehrady byl tehdy takový jeden podnikavec s patřičnou dávkou romantiky, pan Šikula. A protože pan Šikula byl opravdu šikula každým coulem - vždyť právě on byl koncem války dokonce zachráncem brněnské přehrady, když včasným zásahem znemožnil její vyhození do povětří, které připravovali Němci - on si tedy uvědomil, že pro podobné práce bude s postupem doby zapotřebí víc speciálně vycvičených pracovníků, vlastně podvodních (všimněte si, prosím, toho měkkého i) montérů. Uvažovalo se o svařování pod vodou, které tehdy znělo trochu jako z verneovky, a o nejrůznějších nutných zásazích, pro které nebylo možno vypouštěti přehrady. A tak ten milý pan Šikula vyvolal do života první školení potápěčů na brněnské přehradě a dokonce k tomu připravil vybavení. Nevím, jak by se dnešní potápěči pobavili, kdyby viděli tu primitivní drátěnou klec, zavěšenou na jeřábu, v níž seděl potápěč na zcela obyčejné tonetce a za šťavnatého dialogu s celou nadšenou obsluhou byl spouštěn dolů. Ale: byl jeřáb, byla klec a byla židle, technické vymoženosti, o jakých se do té doby Tunálovi ani nesnilo, když se z pramičky dostával do vody doslova, jak se dalo: ať při tom třebas natluče sebe, ale nesmí natlouci skafandr.

Ani při tomto nejnovějším potápěčském stylu však nikdy nechyběl onen napínavý okamžik, když se nad tímto trochu neskutečným člověkem definitivně zavře voda a on jakoby přestane pro svět existovat. A nakonec se nikdo nesmí divit tomu, že mnoho mladých, odvážných i sportem cepovaných mužů podlehne pod vodou panice přesto, že se na tento svůj veliký okamžik opravdu těšili a intenzivně o něj bojovali. Ať si jen každý v duchu upřímně řekne: Co bych tam tak asi dělal já?

Tunálu Divíškovi by dnes už bylo hodně přes osmdesát, ale vůbec nepochybuji, že by se se stejným nadšením účastnil radostného podvodního laškování s mladou generací. Často sám o sobě říkal, že je prvním podvodníkem v republice, přesto že důsledně miloval pravdu a upřímnost a ta nečekaná a vždycky ojedinělá podvodní dobrodružství. Tak i já zcela v jeho duchu přeji všem těm dnešním podvodníkům, kteří se pohybují pod vodními hladinami, ať pro sportovní rozkoš či při tvrdé práci ve výjimečném prostředí, hodně úspěchů a radosti.
(psáno přibližně před deseti lety)

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page