Historické podzemí průvodce důležitými termíny - Část II

V sedmém čísle Spelea jsme hovořili o katakombách, grottách a některých dalších podzemních objektech. V tomto čísle se zaměříme na lochy, kanáty a baraby.

Lochy

Lochy jsou podzemní skrýše, chodby, místnosti a sklepy vázané na venkovské prostředí a vyskytující se většinou ve sprašové oblasti. Ve "Třicetileté" válce a později sloužily v nejistých dobách jako úkryty. Slovo loch se rovněž používá ve smyslu: jáma, sklep, díra, jeskyně, důl.

Spraš je půda, která vznikla během ledových dob vyvátím jemnozrnného prachu z odkrytých říčních teras a předpolí kontinentálního ledovce. Během půdotvorného procesu nazvaného zesprašnění byly k sobě jednotlivé částečky půdy vázány tzv. můstky, což jsou polopevné vazby dodávající spraši homogenní ráz a částečné zpevnění. Spraš dobře drží kolmé stěny a umožňuje vyhrabání podzemních chodeb a místností, které se leckdy zvláště v suché hlubší části sprašové vrstvy nemusí dřevit. V mnoha částech světa se vyskytují podzemní sprašová obydlí, kterými je zvláště proslulá Čína. Při zvlhčení však dochází k rychlému kolapsu sprašové struktury a spraš začíná "téct". Proto se s jejími deriváty poměrně často setkáváme v jeskyních (Mladeč).

Dobré mechanické vlastnosti spraše byly odpradávna využívány k tvorbě sklípků, někdy únikových chodeb selských stavení, různých druhů skrýší a někdy i tajných modliteben to se týkalo zvláště Habánů a různých protestantských sekt. Podrobnější zprávu o tomto jevu přináší zpráva excerpovaná V.Daněčkem o starožitném bádání, která je uvedena v tomto čísle Spelea. Většina lochů je vázána na jihomoravskou oblast a oba úvaly, tedy zejména na území mezi Znojmem, Břeclaví, Brnem až ku Přerovu. V Čechách jsou lochy buď méně časté, anebo jsou díky méně kvalitnímu materiálu zavalené. Soupisem moravských lochů se intenzivně zabýval J.Skutil (1949) nám dobře známý z jeskyňářské literatury. Pokud vím, nebyly jeskyňáři lochy nově zkoumány, což je možná škoda, protože lochy jednak často navazují na vinné i jiné sklípky, jednak podle popisů vytvářely dosti spletené sítě chodeb. Slovo loch pochází z němčiny, kde znamená díra. Ve spojení "kutloch", tedy "díra na spaní", ve smyslu jít do díry (lochu) na kutě, jej používáme dodnes. Pro jeskyňáře je důležité, že pokud zachytí pomístní název obsahující slovo "loch", tak by se měli začít dívat po nějaké "díře". R.Turek (1988, str. 25-26, Vyšehrad, Praha) ve knize "Počátky české vzdělanosti" tak uvádí dosud speleologicky neověřenou lokalitu Lochy na Čáslavsku, kde apsida kostela sv. Bonifáce, založená snad ještě biskupem Vojtěchem r. 992 994, má být připojena přímo na jeskyni, která je podezřeláz toho, že původně sloužila k pohanským účelům podobně jako Ivanova jeskyně v Českém krasu. S výrazem "loch" se v jz. Čechách můžeme setkat ve tvaru "lůšek", na Českomoravské vysočině ve tvaru "příluší". Několika málo výzkumy lochů se zatím zabývali zejména etnografové a archeologové.

Literatura:
viz DANĚČEK toto číslo
SKUTIL J. (1949): Soupis lochů na Moravě. Čas.vlast.mus. spolku v Olomouci, oddíl duchovědný, 58. Olomouc.
NEKUDA V.(1975): Pfaffenschlag, zaniklá středověká ves u Slavonic. Brno.

Barabové

Barabové jsou železniční dělníci pracující v tunelech. Slovo je odvozeno z italštiny, kde "baraba", podle biblického lotra Barabáše, je používáno ve smyslu lump čili česky trhan. Zvláštní mezinárodní sociální skupina barabů byla význačná odlišným, kočovným způsobem života, nebezpečnou prací a svéráznou tradicí.

Barabové stojí nejblíž horníkům, ale přesto se od nich nesmírně liší, protože barabové, najímaní zejména na nebezpečné a profesně nesmírně náročné práce v dlouhých alpských tunelech, mají v sobě něco z kočovných cirkusáků a velmi často nezanedbatelnou příměs lidí žijících na útěku nebo ve sporu se zákonem. I jejich činnost je odlišná od normálního hornického řemesla především tím, že razí díla o velkém profilu a délce i přes 20 km. Na takovýchto tunelech nastupuje za 3 směny do práce 2-3.000 pracovníků. V předstihu se razí spodní štola, až 1 km za ní horní štola, propojují se sypnými komíny a další patra za nimi odtěžuje celík mezi chodbami, další dřeví, poslední vyzdívá.

Práce na velkých alpských tunelech trvá 5 i více let. Barabové zde mají piternu, tj. hospodu, vlastního pekaře, prádelnu, někdy taky školu pro děti, později i biograf. Je to celá vesnice na pochodu. Na tunelech pracuje mezinárodní společnost - Italové, Jihoslované, Švýcaři, Slováci, Češi. Celý život se potkávají na stavbách na Kavkaze, v Pyrenejích, Margecanech a někteří i v Kordillierách. První tunely byly raženy ještě za pomoci ručního vrtání, což je dneska nepředstavitelné. Barabové se při práci setkávají se závaly, výbuchy metanu a náhlými průvaly vod. Tunely, které stály několik desítek životů, nejsou výjimečné. V Lötschbergu v Alpách, když byli 3 km hluboko se štolou, se jim do tunelu provalilo horské jezero a během několika vteřin zaneslo štolu pískem na vzdálenost 2 km. Zůstala tam tehdy celá směna. Museli štolu zazdít a dvěma protioblouky razit další 15 km dlouhou. I na ní při různých úrazech zahynulo skoro 30 lidí. Proražena byla až v roce 1911. Prorážka je ohromná sláva, končí velkou oslavou a rozdáváním pamětních medailí.

Ovšem nikoliv všechny barabské příběhy jsou tragické. Na Karavanském tunelu v Birnbaumu provedli Krajinci pověrčivým chorvatům pěknou taškařici. Ukradli velkého černého kocoura a v pytli jej pronesli až na čelbu spodní chodby. Tam mu pověsili na krk malý zvoneček a vypustili ho. Kocour se polekal, zasvítil očima a hnal se 2 km tunelem ven, jako by mu někdo ocas zapálil. Uviděli ho 2 bóčové, tj. pomocníci poslíčkové, zahodili vrtáky a volali: "Pomoc, zlý duch!" Tím poplašili ostatní baraby, kteří vesměs nevěděli, co se děje a protože nedávno došlo k několika menším výbuchům plynu, tak veškeré osazenstvo tunelu vyběhlo ven. Další směna odmítla nastoupit, protože věřila v nadpřirozené permonické varování před nebezpečím. Nastalo vyšetřování. Přihlásili se svědci, kteří viděli zlého ducha v podobě kocoura o velikosti jednoročního telete. Teprve třetí den se Krajinci přiznali a provoz v tunelu byl obnoven.

Jiný žert provedl ministerské komisi vrchní inženýr v Oltenu na Hausteinu. Byla to štola dlouhá 8,5 km a baraby tam trápila neustále vytékající studená voda. Inženýr nechal ve vrchní štole nainstalovat soudek s dobrým bílým vínem. Od soudku natáhl komínem hadičku na stropnici spodní štoly a komín zamaskoval. Ve chvíli, kdy procházela návštěva vysokých pánů štolou, otevřeli nahoře kohoutek, takže víno začalo téct do paramentu. Inženýr komisi zastavil, v ruce měl sklenici, naplnil ji vínem a vyzval panstvo, ať se té proklaté vody napijí. To bylo překvapení!

O práci barabů existují v naší literatuře nejméně 2 romány. První z nich napsal někdy v 30.letech Romuald Drlík pod názvem "Poslední barabové" a je to velmi slabé dílo. Naopak mimořádně pěknou knihu s názvem "Barabové" napsal Alfréd Technik (vyšla v knihovně Křižovatky v Praze r. 1943). K A.Technikovi, autoru dalších dvou podzemních knih (Mlýn na ponorné řece, Muži pod Prahou) se na stránkách Spelea ještě vrátíme. Zaslouží si to.

Otcem barabů a zcela základním dílem o stavbě tunelů je klasická dvoudílná monografie, kniha považovaná za epochální dílo tunelářství, důlního inženýra s českým jménem Franz von Ržiha: (1. díl 1867, 2. díl 1872): Lehrbuch der Gessanten Tunnelbaukunst. Bochum . První díl má 738 stran, 354 dřevorytů a 144 tabulek. Druhý díl má 868 stran, 297 dřevorytů a 191 tabulek. Reprint knihy vyšel před několika lety jako faksimilie v nakladatelství Verlag Glückauf GmbH, Postfach 103945 v Essenu za cenu 326 DM. Velmi by mne zajímalo, kolik české krve má v sobě Franz von Ržiha a jestli náhodou nepochází také tento "otec podzemní disciplíny" z Čech, podobně jako kynžvartský rodák Adolf Schmidl považovaný za otce moderní speleologie.

Kanáty

Kanáty jsou umělé podzemní kanály přivádějící samospádem vodu směrem od hor do pouští. Na povrchu se projevují liniemi šachtic. Mohou být dlouhé až desítky km. Představují nesmírně důležitý civilizační vynález, který již téměř před třemi tisíci let umožnil osídlení pouští severní Afriky a pustinné části Asie mezi Tureckem a Čínou.

Základním hydrologickým problémem rozsáhlých území severní Afriky, Předního Východu, Iránu, Afganistánu a pustinných částí Asie včetně Pakistánu, Indie, Nepálu, Číny a Mongolska je sezónní nerovnoměrnost srážek. Vlhkost je soustředěna na okrajová horská pásma, zatímco pouštní sníženiny mezi nimi trpí ročním deficitem 800 a více mm srážek. V Iránu a Afganistánu závisí asi 80 - 90% celkové rozlohy zemědělské půdy na podzemní vodě, získávané buď hlubokými studnami nebo ještě častěji soustavou kanálů, tedy samospádových přivaděčů vody, která je jímána na horských svazích, přiváděna podzemními kanály do vesnic a volně vytéká na povrch pod vesnicí. Klasickou zemí kanátů je Irán a Afganistán - zde se však nazývají slovem "karíz" či "karez". V severní Africe např. v Lybii se kanáty označují slovem "foggar".

V roce 1950 podnikla skupina britů z Oxfordu biologickou podzemní expedici do okolí Kermanu v Iránu, kde se věnovali v osadách Negar, Mahun a Jupar výzkumu kanátů. Výsledky svého výzkumu uložili v knize "Slepá bílá ryba v Persii" (Londýn, 1954). Britové vycházeli z nejistého odhadu, že v Persii existuje 100.000 mil kanátů různých generací, údajně ležících až 300 m pod povrchem a že v některých z nich žijí neznámé bílé ryby, které nakonec britové nenašli. Kanát je slovo assyrského nebo akadského původu a do Persie (Irán) se dostalo přes aramejštinu. Antický historik Polybius se o podzemních zavlažovacích kanálech zmiňuje již v roce 209 před Kristem, ale domníváme se, že kanáty jsou ještě starší. Jsou staré tak jako města, která zavlažovaly.

Ekonomický princip kanátu spočívá v tom, že člověk, který jej nechá postavit (a musí to být boháč), se stává vlastníkem zavlažované půdy, jež je bez vody bezcenná. Půdu si ponechává pro vlastní potřebu a nebo ji - to je zdaleka nejčastější případ - pronajímá. Nejprve si zavolá proutkaře. Ti najdou místo, dostanou zaplaceno a odejdou. Studnař potom vykope studnu, maximálně 90 m hlubokou. Nenarazí li na vodu, povolají se opět proutkaři. Když se voda objeví, studna je prohloubena tak, aby přes noc dosáhl vodní sloupec výšku 2m. Hloubka studny je změřena provazem, na který se v místě vodní hladiny uváže uzel. Pak se stanoví místo, bývá to pod osadou, kde voda z kanátu bude vytékat volně ven. Zde se vyhloubí jímka, sloužící k napájení koz a dobytka.

KANÁT - ideální podélný profil (nezachvává proporce)

Vzdálenost mezi mateřskou studnou a výtokem se rozdělí po 300 yardech (270 m) a spustí se další studny. Jejich hloubka se stanoví podle sklonu terénu a na provaze přibývá za každou studnu jeden uzlík. K nivelaci používají studnaři jiný provaz. Napnou jej a kápnou na něj vodu. Pokud se kapka po provaze pohybuje, není dosaženo roviny. Studnaři vykopou studně a odejdou. Teprve po nich přijdou kanálníci, nazývaní "muqanniové". Muqanniové představují zvláštní kastu řemeslníků se svéráznými zvyky a pověrami. Podobně jako barabové a mnozí podzemní pracovníci si všímají různých znamení a prorockých snů. V nepříznivé dny odmítají pracovat řka, že kanát je vrah. Právo nepracovat jim nikdo neupírá, protože celá osada je závislá na jejich schopnosti přivést vodu. Při pohledu na síť kanátů, z nichž některé jsou dlouhé až 60 km si často opakují verš z koránu: "Přemýšleli jste někdy o vodě?".

"Muqanniové" razí štolu proti proudu. Mívá výšku asi 1,2 m a někdy více. Kanáty nejsou raženy v pevné hornině, ale v mocných souvrstvích sutí a splachů. Často je nutné kanáty vyzdívat. Závaly a vypadávání nebo obcházení velkých bloků horniny je časté. Muqanniové razí každých 30-50 m pomocné světlíky sloužící k vytahování materiálu a větrání. Přímý směr udržují pomocí dvou lamp položených na počvu pár metrů od sebe a kontrolou zda se plameny kryjí. Není to příliš spolehlivá pomůcka. Ohyby kanátů to jasně ukazují. Před konečnou prorážkou je voda z mateřské studny vyčerpána. Pod osadami se z hlavního kanátu budují odbočky ke studním největších odběratelů. Bývá zde spleť starých i nových kanátů ve více úrovních a o různých profilech.

KANÁT - příčné profily

Některé domy mají šikmé vstupy k vodě v kanátu, jiné chodby, podzemní místnůstky typu lochů nebo dokonce svatyňky, kde je uctíváná zázračná moc vody. Bez kanátů by nemohlo existovat 60-70% perských vesnic. Zvláštní obecní úředník odhaduje množství vody potřebné k zavlažování každého pozemku, záleží jen na majiteli či nájemci, aby kvótu vyčerpal. Paušál se platí v max. výši. Krádeže vody jsou běžné.

V kanátech se hojně setkáváme s rybami, hmyzem, netopýry a někdy s hady a hlodavci spadlými s povrchu. Z nepálských zavlažovacích kanálů byly popsány nové druhy "jeskynních" zvířat. Zvláštní, staletí se vyvíjející svět kanátů představuje unikátní, téměř neznámé biologické prostředí s možností objevu nových druhů a endemitů ryb, korýšů a hmyzu.

Literatura:
Bičík I. (1971): Kanáty v Iránu. Sbor. Čes. spol. zem.71:1:67-69. Academia. Praha.
Cressey G.B. (1958): Quanats, Karez and Foggars. Geographical review XLVIII, January, 27-40. New York.
Smith A. (1954): Blind white fish in Persia. George Allen and Unwin. 231 str. London.

Summary:
The brief description of the two types of underground objects and special life of underground workers are described:
1. Loch: The loch represents the village hideout, edith or Protestant praying room typical for loess areas of the Southern Moravia and bound to Thirty year war and later times up to the beginning of 20th century. Lochs occur all around the Central Europe but they are mostly collapsed if they are found in other material than loess.
2. Baraba: is railway worker concerning with tunnel construction. The interesting international class of barabas (from Italian and biblical name Barabas meaning thief) display special customs and folk lore.
3. Kanat or quanat: is underground water channel known as foggar in Libya or kariz in Afghanistan. The principal characteristics are given.

Na úvodní stránku ČSS